Několik hodin pracovali téměř beze slova. Čas se vlekl a zároveň jako by se zastavil.
— Nechceš si na chvíli odpočinout? — zeptala se Klára, když viděla, jak se Petr namáhavě nadechuje.
— To nic není, — odmítl. — Ale dal bych si vodu. Mám hroznou žízeň.
Klára se rozhlédla. U branky, vedle velkého sudu, nic nebylo. Matka přitom slíbila, že jim donese kompot.
— Zavolám ji. Ať přinese aspoň vodu.
Přešla blíž k domu, přiložila ruce k ústům a zavolala:
— Mami! Přines nám vodu!
Nikdo se neozval. Zpoza plotu se ozývalo jen štěbetání ptáků ve starých břízách a někde v dálce štěkal pes.
— Mami! — zakřičela hlasitěji.
Znovu nic. Klára pokrčila rameny. Možná se matka s Matějem dívala na televizi a neslyšela ji. Nebo se vydali na krátkou procházku k sousedce Aleně, jejíž vnoučata právě přijela na návštěvu. Vodu si dají později.
Vrátila se k práci. Ještě asi dvacet minut kopala, ale slunce mezitím vystoupalo výš a začalo hřát skoro letně. V ústech měla sucho a jazyk se jí lepil na patro.
— Já už nemůžu, — řekla nakonec Petrovi. — Jdu se napít a přinesu vodu i tobě a tátovi.
— Běž, — přikývl a dál se oháněl lopatou. Tchán jim z dálky také souhlasně mávl.
Klára se vydala k domu, zatlačila na dveře a vešla dovnitř.
— Mami, kde jsi? Přišla jsem si pro vodu.
V předsíni nikdo nebyl. Kuchyň zela prázdnotou. Televize byla vypnutá. Na stole zůstala miska s nedojedenou kaší a lžíce ležela z nějakého důvodu na podlaze.
— Mami? — Klářin hlas se zachvěl.
Uvnitř se jí rozlil podivný chlad. Něco nebylo v pořádku. Nevěděla co, ale tělo to pochopilo dřív než rozum.
Nahlédla do jednoho pokoje. Prázdno. Potom otevřela dveře do ložnice rodičů. Ani tam nikdo nebyl. Zadní dveře vedoucí k dřevníkům, kůlnám a dál k jezírku byly dokořán.
— Matěji? — zavolala téměř šeptem.
Odpověď nepřišla.
Klára vyběhla ven. Srdce jí bilo až v krku a po tvářích se jí bezděčně rozkutálely slzy. Horečně se rozhlížela. Houpačka. Staré kolo. Kůlna.
A potom to uviděla.
Za kůlnou, téměř na samém konci pozemku, se mezi zeleným žabincem něco zalesklo. Kalná voda zakrývala skoro celé malé tělíčko, ale jasnou barvu Matějovy bundy poznala okamžitě. Dítě se nehýbalo.
Klára si později nedokázala vybavit, jak k jezírku doběhla. Nohy se pohybovaly samy, všechno kolem se však zpomalilo. Připadalo jí, že je uvnitř noční můry, v níž se snaží křičet, ale nevychází z ní žádný hlas, a chce běžet, jenže půda se pod ní propadá.
— Nééé! — z hrdla se jí vydral nelidský, zvířecí výkřik.
Vběhla do vody až po pás, popadla syna za bundu a vytáhla ho ven. Byl neuvěřitelně těžký. Jakmile ho zvedla, celé tělíčko jí ochablo v náručí jako hadrová panenka. Obličej měl bílý, téměř namodralý. Nedýchal.
— Ne! Ne, ne, ne! — Klára klesla na kolena do mokré trávy, položila syna na záda a začala s ním třást. — Matěji! Matýsku! Zlato moje, otevři oči!
Chlapec nereagoval. Vůbec. Paže mu bezvládně visely podél těla a hlava padala dozadu. Klára se k němu sklonila a snažila se mu vdechnout vzduch. Jenže co když to dělala špatně? Nikdy to pořádně neuměla. Všechno, co kdy slyšela o první pomoci, se jí v jediném okamžiku vypařilo z hlavy. Ve škole jim kdysi něco ukazovali, ale jen zběžně. Vždycky si myslela, že něco takového nebude nikdy potřebovat.
Dvěma prsty tiskla jeho drobný hrudník, potom mu dýchala do úst a zoufale se snažila vzpomenout si, jak má postupovat.
— Pomoc! Prosím, někdo! — křičela mezi vzlyky. — Petře! Petře!
Za okamžik byl manžel u ní. V obličeji měl popelavou barvu. V panice popadl chlapce za nohy, nadzvedl ho a snažil se z něj dostat vodu.
— Co se stalo? Jak k tomu došlo? — vykřikl.
— Dělej něco! — Klára už nekřičela, spíš zvířecky vyla hrůzou.
Petr klesl vedle syna na kolena, znovu ho položil a začal s oživováním. Nezastavil se ani na vteřinu. Klára seděla vedle něj, kousala se do rtů tak silně, až jí tekla krev, a sledovala Matějovu namodralou tvář.
Celý svět se smrskl na několik věcí: syna, manžela, mokrou špinavou trávu a dusivý strach.
— Dýchej! — opakoval Petr roztřeseným hlasem. — No tak, Matěji! Dýchej, chlapečku! Prosím, dýchej!
Čas přestal dávat smysl. Uběhlo pět vteřin, pět minut, nebo snad celá věčnost? Klára nic nevnímala. Jen tu strašlivou hrůzu, která jí drásala nitro.
A pak se Matěj rozkašlal.
Nejdřív sotva slyšitelně, jako malé kotě. Potom zakašlal silněji. Z úst mu vytekla kalná voda smíchaná se žabincem a bahnem. Zaškubal sebou v otcově náručí a najednou otevřel oči.
— Matěji! — Klára ho okamžitě přitiskla k sobě a rozplakala se tak, že se jí třáslo celé tělo. — Zlato moje! Jsi živý! Ty jsi živý!
Chlapec se také rozbrečel. Slzy mu stékaly po tvářích a drobné tělíčko se chvělo.
Vtom se od domu ozval hlas Klářina otce:
— Zavolal jsem záchranku!
Matěje rychle odnesli dovnitř. Klára mu svlékla mokré oblečení a třela ho suchým ručníkem. Chlapec se třásl zimou i šokem, zuby mu cvakaly. Zabalila ho do deky, posadila se s ním na postel a už ho nepustila z náruče. Hladila ho po mokrých vlasech, líbala ho na studené čelo a pořád dokola šeptala: