Takže problém je vyřešený.
Matka mezitím začala diskutovat s montérem.
„Ne, tyhle úchytky nechci. Vybrala jsem si zlaté.“
„Zlaté jsou za příplatek,“ vysvětloval řemeslník.
„Kolik?“
„Sedm tisíc.“
Matka se otočila k synovi.
„Martine, máš u sebe kartu?“
Nevěřícně se zasmál.
„Mami, to myslíš vážně?“
„Proč ne?“
„Poslal jsem ti sedmdesát osm tisíc.“
„To bylo na nábytek.“
„A co?“
„Úchytky se platí zvlášť.“
„Dej tam obyčejné.“
Výraz v matčině tváři se změnil.
„Jistě. Člověk dá tolik peněz a ty teď chceš zkazit celou kuchyň kvůli sedmi tisícům.“
Martin na ni mlčky hleděl.
„Mám méně než dva tisíce.“
„Tak si půjč od Elišky.“
A tehdy v něm něco konečně cvaklo.
„Ne.“
„Co ne?“
„Nebudu si půjčovat.“
„Je to tvoje manželka!“
„A co?“
Matka rozhodila rukama.
„Manželka má přece manželovi pomáhat.“
„Věděla jsi, že ty peníze měly jít na náš společný rozpočet?“
Odvrátila pohled.
„No a co.“
„Věděla jsi to?“
„Jsi dospělý muž.“
„Věděla jsi to, nebo ne?“
Matka podrážděně odpověděla:
„Něco jsi o tom říkal.“
Martin se na ni několik vteřin díval.
„Takže jsi věděla, že po tom převodu nebudu mít na potraviny?“
„Eliška nakoupí.“
Ticho.
Dvě jednoduchá slova.
Eliška nakoupí.
Najednou všechno uviděl v ostrém světle.
Matka chtěla novou kuchyň.
On chtěl být dobrým synem.
Ale zaplatit za to měla Eliška.
Ne přímo, samozřejmě.
Měla jen nakoupit víc jídla, uhradit účty, vařit mu, chystat obědy a případně mu poslat peníze na benzín.
A tomu všemu se mělo říkat rodinná podpora.
„Mami.“
„Co?“
„Vrať mi alespoň pět tisíc.“
Matce se protáhl obličej.
„Cože?“
„Pět tisíc. Musím z něčeho vyžít do výplaty.“
„Nemám.“
„Kam se všechny peníze poděly?“
„Doprava, montáž, nový dřez… A ještě potřebuju digestoř.“
„A stará nestačí?“
„Nehodí se sem.“
„Proč?“
„Je černá.“
Martin pohlédl na světlá dvířka, potom na starou černou digestoř a nakonec zpět na matku.
„Já pojedu domů.“
„A kdo pověsí horní skříňku?“
„Montér.“
„Za to si vezme další peníze!“
Martin si oblékl bundu.
„Tak mu zaplatíš.“
„Martine!“
Poprvé v životě odcházel od matky bez pocitu viny.
Domů jel autobusem. Poslední dny auto téměř nepoužíval.
Stál u okna a díval se na město.
V hlavě mu pořád dokola zněla jedna věta:
Eliška nakoupí.
Potom druhá:
Normální manželka musí.
A nakonec třetí:
Požádej ji.
Náhle si vybavil, kolikrát něco podobného říkal sám.
Možná ne přesně těmito slovy, ale význam zůstával stejný.
Došly mi peníze? Eliška pošle.
Nestihl jsem nákup? Eliška nakoupí.
Jsem unavený? Eliška uvaří.
Matka chce dárek? Eliška to pochopí.
Za jedenáct let se pro něj manželčina péče změnila v něco stejně samozřejmého jako voda z kohoutku nebo elektřina v zásuvce.
Jídlo stálo na stole.
Čisté oblečení se objevovalo ve skříni.
A teprve když mu někdo něco „vypnul“, začal přemýšlet, odkud to vlastně celé přicházelo.
Eliška seděla v kuchyni a krájela zeleninu.
Martin vešel dovnitř.
„Už jsi jedla?“
„Ještě ne.“
Posadil se naproti ní.
„Máma chtěla další peníze.“
Eliška zvedla oči.
„Kolik?“
„Nejdřív sedm tisíc. Potom se ukázalo, že potřebuje ještě digestoř.“
„Rozumím.“
„Nedám jí je.“
„Protože už nic nemáš?“
Chvíli mlčel.
„Nejen proto.“
Eliška položila nůž.
Martin se díval na stůl.
„Řekla mi, ať si půjčím od tebe.“
Eliška nic neřekla.
„A taky řekla, že normální manželka má svého muže nakrmit.“
„Zajímavá teorie.“
„Eliško…“
„Co?“
„Až dnes jsem poprvé slyšel, jak to zní.“
Dlouho se na něj dívala.
„Protože ses poprvé ocitl na druhé straně.“
„Asi ano.“
Neomlouval se výmluvami. Neříkal „ale“. Nesnažil se vysvětlit, že to přece myslel dobře.
Eliška si všimla, že tentokrát opravdu mlčí.
„Co mám teď dělat?“ zeptal se.
„S čím?“
„S námi.“
Eliška odložila nůž úplně a vytáhla ze zásuvky zápisník.
Na první stránce byl seznam pravidelných výdajů.
„Za prvé vrátíš peníze na společný účet.“
„Všechny najednou nedokážu.“
„Nemusíš najednou. Ale vrátíš je.“
„Dobře.“
„Za druhé budeme větší výdaje probírat.“
„Souhlasím.“
„Předem. Ne až potom.“
„Ano.“
„I kdyby tvoje matka tvrdila, že se musí rozhodnout během dvou hodin.“
Martin se zašklebil.
„Právě tehdy.“
„A za třetí…“
„Co?“
„Už nechci sama zodpovídat za celou domácnost.“
„Jak to myslíš?“
„Přesně tak, jak to říkám. Budeme vařit na střídačku. Nakupovat společně. Společně sestavíme seznam. Úklid rozdělíme napůl.“
Martin se na ni podíval téměř vyděšeně.
„Vařit taky?“
Eliška se usmála.
„Myslel sis, že kuchyň má nějaké tajné heslo, které znám jen já?“
Po několika dnech se Martin poprvé zasmál.
„Podle těch těstovin to tak vypadalo.“
„Ne. Jen jsi použil nejmenší hrnec.“
„Jiný tam nebyl.“
Eliška mlčky otevřela spodní skříňku.
Za malým modrým hrncem stál obrovský nerezový.
Martin na něj zíral.
„Ten tu byl celou dobu?“
„Devět let.“
Zakryl si obličej dlaněmi.
Eliška se rozesmála.
A napětí, které mezi nimi celý týden viselo, poprvé trochu povolilo.
Ten večer vařili polévku spolu.
Martin loupal brambory příliš silně a půlku každé z nich zbytečně vyhazoval.
„Mohl bys z toho udělat menší odpad,“ poznamenala Eliška.
„Ale je to rychlé.“
„Velmi úsporný kuchař.“
„Učím se.“