Mrkev nakrájel na kusy, které vypadaly, jako by se chystal krmit koně. Eliška mu ukázala, jak ji nakrájet najemno, a on to zkusil znovu.
Několikrát sáhl po telefonu, ale pokaždé ho položil zpátky a zůstal v kuchyni.
Když byla polévka hotová, nalil dvě porce a jednu postavil před ženu.
„Ochutnej.“
Eliška si vzala lžíci.
„Není špatná.“
„Jen není špatná?“
„Na člověka, který před třemi dny utopil těstoviny, je to skvělý výkon.“
„Pokrok.“
Po večeři Martin sám sesbíral nádobí. Potom se zarazil u dřezu.
„To se má mýt hned, že?“
Eliška se na něj podívala.
„Učíš se rychle.“
Další týdny byly zvláštní.
Ale prospěšné.
Martin si začal všímat cen. Zjistil, že sýr se v lednici neobjevuje zadarmo, maso stojí víc, než si představoval, a jar mizí neuvěřitelně rychle.
Pochopil také, že nákupní seznam není lístek, který manželka sestavuje nějakým nadpřirozeným způsobem.
Naučil se připravit omeletu. Potom upekl kuře. Jednou přesolil pohanku natolik, že musel uvařit novou. Jindy se mu povedlo rizoto a byl na sebe pyšný celý večer.
První peníze z víkendové brigády poslal celé na společný účet.
„Dvanáct tisíc,“ řekl.
„Vidím.“
„Zbytek doplatím z výplaty.“
„Dobře.“
Čekal pochvalu.
Eliška ho nepochválila.
Večer mu však postavila před něj talíř s koláčem.
„Co to je?“
„Dáš si čaj?“
Martin se usmál.
„Dám.“
A ten jediný kousek koláče pro něj znamenal mnohem víc než dřív celý stůl plný jídla.
Protože teď už chápal, že to není povinnost.
Je to gesto.
Marie mu ještě několik týdnů volala téměř každý den.
Jednou potřebovala nové židle. Jindy tvrdila, že stará konvice se do nové kuchyně vůbec nehodí. Potom přišly na řadu závěsy.
„Synku, našla jsem nádherné židle. Světlé, přesně ke kuchyni. Stojí jen osm tisíc za kus.“
„Tak si je kup.“
„Potřebuji čtyři.“
„Tak si na ně našetříš.“
„Myslela jsem, že mi pomůžeš.“
„Teď ne.“
„To tě Eliška takhle změnila?“
Martin se podíval na manželku. Seděla na druhém konci pokoje a ani neposlouchala.
„Ne, mami.“
„Dřív jsi býval jiný.“
„Možná.“
„Takže je ti teď žena přednější než vlastní matka?“
Chvíli mlčel.
„To jsou dvě různé věci.“
„Já tě vychovala!“
„Já vím.“
„A teď je ti líto peněz pro vlastní matku?“
„Na léky mi jich líto nebude. Ani na lékaře. Když se ti rozbije lednice, pomůžu ti. Ale nové židle, aby ladily s dvířky, nejsou nutnost.“
Na druhém konci se rozhostilo ledové ticho.
„Tak dobře tě manželka zpracovala.“
Martin odpověděl překvapivě klidně:
„Ne, mami. Ty jsi mi pomohla něco pochopit.“
„Já?“
„Ano.“
„A co přesně?“
„Že jsi nepočítala jen s mými penězi. Počítala jsi i s penězi Elišky.“
Matka oněměla.
„Ona si na mě stěžovala?“
„Ne. Řekla jsi to sama. Řekla jsi: Eliška nakoupí.“
Po tomto rozhovoru hovor rychle skončil.
V den další výplaty přišel Martin domů dřív než obvykle.
Eliška seděla v kuchyni s notebookem.
Posadil se vedle ní, otevřel bankovní aplikaci a provedl převod.
„Hotovo.“
Podívala se na displej.
„Vidím.“
„Společný příspěvek i zbytek dluhu.“
„Dobře.“
Martin aplikaci zavřel.
Chvíli oba mlčeli.
„Teď už můžeme žít jako dřív?“ zeptal se.
Eliška se na něj dlouze podívala.
„Ne.“
Výraz v jeho tváři se změnil.
„Jak to myslíš?“
„Já už nechci žít jako dřív.“
„Ale všechny peníze jsem vrátil.“
„Nejde jen o peníze.“
Martin sklopil oči.
„Dřív jsem vařila skoro každý den, nakupovala, hlídala, co dochází, uklízela po tobě nádobí, chystala ti obědy a připomínala ti úplně všechno. A postupně jsme oba začali považovat za normální, že to tak bude navždy.“
„Rozumím.“
„Opravdu?“
Přikývl.
„Nechci žít jako dřív,“ pokračoval.
„Tak jak chceš žít?“
Martin se zamyslel.
„Lépe.“
Eliška se pousmála.
„O tom už se dá mluvit.“
Uplynulo několik měsíců.
Jednoho obyčejného večera stál Martin u sporáku. V troubě se peklo kuře, na stole ležel nákupní seznam a na lednici visel magnetem připevněný rozpis:
Pondělí – vaří Martin.
Úterý – Eliška.
Středa – zbytky.
Čtvrtek – vaří spolu.
Pátek – rozhoduje ten, kdo přijde domů první.
Martin se tomuto rozvrhu nejdřív smál.
Potom zjistil, že skutečně funguje.
„Vyndej krabičky,“ připomněla Eliška.
„Už je mám.“
Položil na stůl dvě skleněné dózy. Jednu s modrým víčkem, druhou se zeleným. Rozdělil do nich kuře, pohanku a zeleninu.
Do jedné porce dal o něco víc, ale pak se zarazil.
„Kolik chceš ty?“
„Normální porci.“
Přendal kousek zpátky.
„Takhle?“
„Takhle.“
Zavřel obě krabičky a uložil je do lednice.
Eliška ho pozorovala z prahu.
„Co je?“ zeptal se.
„Nic.“
„Udělal jsem zase něco špatně?“
„Ne.“
Martin přešel ke dřezu, umyl pánev, otřel stůl a zkontroloval sporák. Zhasl světlo, ale potom se ještě zastavil.
„Eliško.“
„Hm?“
„Tenkrát jsem si opravdu myslel, že mě trestáš.“
„Kdy?“
„Když jsi nechala prázdnou krabičku.“
Eliška se opřela o zárubeň.
„A co si myslíš teď?“
Martin se podíval na dvě krabičky v lednici.
„Teď si myslím, že mi poprvé ukázala pravdu.“
„Jakou?“
Chvíli hledal správná slova.
„Prázdná nebyla krabička.“
Eliška zvedla obočí.
„Co tedy?“
„Moje představa o rodině.“
Nic neřekla.
Martin pokračoval: