Petr přestal žvýkat.
„Kolik jsi jí dal?“
„Sedmdesát osm.“
„Tisíc?“
„Jo.“
„A řekl jsi to Elišce předem?“
Martin se zarazil.
„Jaký je v tom rozdíl?“
Petr se pousmál.
„Velký.“
„Ty taky začneš?“
„Mně je to jedno. Jen říkám, že kdyby moje žena poslala skoro celou výplatu své matce a mně pak řekla, abych zaplatil hypotéku, jídlo a energie, asi bych se taky divil.“
Martin odstrčil talíř.
„Já po Elišce nechtěl, aby platila úplně všechno.“
Petr se na něj podíval.
„A kdo to tedy měl zaplatit?“
Martin neodpověděl.
Večer doma ucítil vůni pečeného masa.
Nálada se mu okamžitě zlepšila.
Tak přece jen vychladla, pomyslel si.
Sundal si boty a vešel do kuchyně.
Před Eliškou stál talíř s pečeným krůtím masem, bramborami a salátem.
Jeden jediný talíř.
„A pro mě?“
„Co pro tebe?“
„Večeře.“
„Uvařila jsem si pro sebe.“
Otevřel troubu.
Byla prázdná.
Potom nahlédl do lednice. Na horní polici stála krabička.
„Tady je přece maso.“
„To je můj zítřejší oběd.“
Martin zavřel lednici.
„Eliško, už toho nech.“
„Čeho?“
„Tohohle divadla.“
„Já žádné divadlo nehraju.“
„Chceš říct, že odteď budeš vařit jen pro sebe?“
„Dokud budeš žít výhradně za své peníze, ano.“
„Bydlíme přece v jednom domě!“
„Právě proto.“
Podívala se mu přímo do očí.
„Je zvláštní, že jeden z nás může sám odmítnout přispívat na společné výdaje, ale přitom dál očekává všechny společné výhody.“
Martin prudce otevřel skříňku.
„Dobře. Uvařím si sám.“
„Výborně.“
Našel těstoviny, postavil na sporák malý hrnec a nasypal do něj skoro půl balíčku.
Eliška se podívala jeho směrem.
„Ten hrnec je malý.“
„Zvládnu to.“
O deset minut později voda přetekla na sporák. Těstoviny se slepily, Martin si popálil prsty o pokličku a teprve potom si uvědomil, že vodu vůbec neosolil.
Eliška mlčky dojedla svou večeři.
„Mohl jsem čekat pomoc,“ řekl podrážděně.
„Řekl jsi, že to zvládneš.“
„Mohla jsi mě aspoň upozornit, že se těstoviny solí.“
„Je ti jednačtyřicet.“
„Co s tím má věk společného?“
„Nic.“
Odnesla talíř ke dřezu.
„Jen mě překvapuje, že dospělý muž očekává, že ho manželka bude upozorňovat na to, že se voda na těstoviny osolí.“
Třetí den šel Martin po mnoha letech do obchodu ne pro pivo a slané tyčinky, ale pro obyčejné potraviny.
Dlouho stál u chladicího pultu s masem. Potom se díval na sýr, máslo, vejce, zeleninu a chleba. Několikrát porovnával ceny.
Dřív se všechny ty věci jednoduše objevily doma.
Jídlo nějak vždycky bylo.
Jar na nádobí nikdy nedošel.
Houbičky se měnily.
Prací prášek se kupoval.
Každé ráno čekala v lednici naplněná krabička.
Martin nikdy nepřemýšlel, kolik drobných činností se skrývá za slovem domov.
Koupil párky, brambory, chleba a deset vajec.
U pokladny se podíval na částku.
A potom ještě jednou.
„Kolik?“
Pokladní mu bezvýrazně zopakovala cenu.
Martin zaplatil.
Doma rozložil nákup na kuchyňský stůl.
„Tak. To máme na týden.“
Eliška se podívala do tašky.
„Když se budeš hodně snažit.“
„Co se ti na tom nelíbí?“
„Nic.“
„Dáš si párek?“
„Děkuju, mám kuře.“
Martin otevřel lednici a teprve teď si všiml, že horní police je pečlivě zaplněná Eliščinými krabičkami.
„Ty jsi všechno rozdělila?“
„Ano.“
„Proč?“
„Aby si někdo náhodou nemyslel, že se to v lednici objevilo samo.“
Chtěl jí odseknout.
Nakonec mlčel.
V neděli mu zavolala matka.
„Martínku, přijedete dnes?“
„Já přijedu. Eliška ne.“
„A proč ne?“
„Má něco na práci.“
„Jaká práce může být důležitější než rodina?“
Martin v jejím hlase poznal důvěrně známý tón.
Dřív mu tato věta připadala naprosto normální.
Teď ho nepříjemně bodla.
„Mami, Eliška má své povinnosti.“
„Řekni jí, ať upeče koláč.“
„Jaký koláč?“
„Ten tvarohový. Přijdou sousedky podívat se na novou kuchyň. Nebude přece hezké nabídnout jen prázdný čaj.“
Martin se podíval na Elišku.
Slyšela celý rozhovor.
„Eliška koláč péct nebude.“
Na druhém konci zavládlo ticho.
„Proč?“
„Protože nebude.“
„Co se u vás děje?“
„Nic.“
„Pořád se zlobí kvůli těm penězům?“
Martin neodpověděl.
„Proboha,“ povzdechla si matka. „Nejsem přece cizí člověk. Pomohl jsi vlastní matce. Normální manželka by z toho měla mít radost.“
Eliška beze slova odešla z pokoje.
A Martin se poprvé cítil opravdu trapně.
K matce dorazil kolem jedenácté.
Nová kuchyň byla skutečně krásná.
Světlá dvířka, nová pracovní deska, hluboký dřez a jemné osvětlení pod skříňkami.
„Tak co?“ zářila matka. „To je úplně jiný prostor, viď?“
„Je to v pořádku.“
„Co znamená v pořádku? Podívej, kolik je tu najednou vzduchu!“
Martin se rozhlédl.
Za jeho téměř měsíční výplatu skutečně přibylo hodně vzduchu.
Další tři hodiny přenášel skříňky, pomáhal řemeslníkům a odnášel kartonové krabice. Kolem druhé odpoledne dostal hlad.
„Mami, bude něco k jídlu?“
„Hned, hned.“
O půl hodiny později se zeptal znovu.
„Nějaká polévka?“
„Polévku nemám.“
„Tak co je?“
„Sušenky.“
„Mami, od rána jsem nic nejedl.“
„Objednej si pizzu.“
Martin se hořce zasmál.
„Za co?“
Matka se překvapeně otočila.
„Jak to myslíš?“
„Skoro žádné peníze mi nezbyly.“
„A Eliška?“
„Co Eliška?“
„Vždyť pracuje.“
Martin náhle zmlkl.
Ta věta mu zněla až příliš povědomě.
Vždyť ty peníze máš.