Uměla to i teď.
„Děkuji, že jste si na mě udělal čas.“
Věra už položila ruku na kliku, ale pak se ještě otočila.
„Mimochodem, Milane. U vchodu je na stojanu šedá spárovací hmota uvedená za starou cenu, zatímco u pokladny ji účtujete podle nové. Zákazník vidí jednu částku a zaplatí jinou. Opravte to, jinak začnete přicházet o lidi.“
Odešla, aniž by čekala na jeho odpověď.
Nikdo z těch, kteří Věře radili, aby „odpočívala“, netušil, jak její odpočinek vypadal.
Byt v pátém patře, kde ještě nezapnuli topení.
Věra chodila po domácnosti ve vlněném svetru.
V předsíni pořád visovala na háčku Petrova čepice.
Její manžel zemřel před čtyřmi lety, ale Věra se stále nedokázala přimět ji sundat.
Syn Martin žil už osmým rokem v zahraničí.
Volal v neděli večer a pokaždé položil stejnou otázku:
„Mami, proč tu práci vůbec hledáš? Vždyť ti posílám peníze. Máš jich dost?“
„Mám, synku.“
„Tak zůstaň doma a buď v klidu.“
Jak mu ale vysvětlit, že vůbec nejde o peníze?
Nejhorší na jejím novém životě nebyl nedostatek peněz.
Nejhorší byla rána.
Věra se stále probouzela deset minut po půl sedmé.
Bez budíku.
Její tělo si po dvaceti letech pamatovalo, že v sedm hodin musí otevřít obchod.
Postavila na čaj, zapnula rádio a pak zůstala stát uprostřed kuchyně, protože nevěděla, co si počít.
V práci na ni nikdo nečekal.
Nikdo jí v půl osmé nevolal, aby se zeptal, kde jsou dodací listy.
Nikdo neříkal:
„Paní Věro, bez vás se to tady celé rozsype.“
Jediný, kdo tam byl, byl Mourek.
Čtrnáctiletý kocour s důležitými, téměř účetnickými vousy každé ráno sedával na stoličce v chodbě a pozoroval vchodové dveře.
Jako by i on čekal, že si jeho panička vezme kabát a odejde do práce.
Jenže ona nikam neodcházela.
A kocour zřejmě nechápal proč.
Toho večera po jedenáctém pohovoru seděla Věra dlouho v kuchyni se svým sešitem.
Do posledního sloupce zapsala další pomlčku.
Pak se zamyslela, vzala tužku a pomlčku přeškrtla.
Pod ni napsala jediné slovo:
„Vnoučata.“
Vnoučata neměla.
O čtyři dny později Věru zastihl u pošty prudký liják.
Byl to opravdový říjnový déšť. Během několika minut se deštník proměnil v mokrý hadr a ze svodu se na chodník valil proud vody.
Věra vběhla do prvních dveří, které uviděla.
Nad vchodem zacinkal malý zvoneček.
Uvnitř to vonělo levandulí, včelím voskem a citrusy.
Byl to maličký obchůdek v suterénu.
Na dřevěných policích ležela ručně vyráběná mýdla, svíčky ve skleněných dózách, přírodní krémy a balzámy na ruce.
Na parapetu se sušily květiny.
Za pultem seděla mladá žena kolem osmadvaceti let.
Před sebou měla otevřený notebook a kolem sebe hromadu papírů.
Když uslyšela zvoneček, rychle si rukávem otřela oči.
„Promiňte, dobrý den. Jen chviličku, já hned…“
„Nespěchám,“ řekla Věra a oklepala vodu z deštníku. „Počkám, až déšť trochu poleví. Něco vám nevychází?“
Mladá žena se nervózně zasmála.
„Mně nevychází vůbec nic. Dva měsíce nezaplaceného nájmu, dodavatel vosku mi poslal obrovskou fakturu a já vůbec nevím, odkud se ta částka vzala. Zboží na policích mám, ale peníze nikde.“
Rozhlédla se po obchůdku.
„Maminka říká, ať to zavřu a vrátím se do kanceláře. Prý jsem ještě mladá a ničemu nerozumím. Možná má pravdu.“
Věra se podívala na papíry.
Potom na police.
Uvnitř se pohnulo cosi známého, cosi, co už dlouho spalo.
„Ukažte mi dodací listy.“
Posadila se na dřevěnou stoličku, nasadila brýle a vzala do rukou první svazek dokumentů.
Tereza na ni nejprve hleděla s nedůvěrou.
Pak ji začaly papíry zajímat.
Po několika minutách jí už sama beze slova podávala další listy.
Uběhlo asi dvacet minut.
„Podívejte,“ řekla Věra a položila dva dokumenty vedle sebe. „Číslo dodacího listu je stejné. Stejné je i množství zboží. Ale datum se liší. Jednu a tutéž dodávku vosku vám naúčtovali dvakrát. Tady je polovina celé částky.“
Tereza se sklonila nad dokumenty a zalapala po dechu.
„A ještě jedna věc. Jak jste počítala cenu mýdla? Jen podle ceny vosku, olejů a vůní?“
„Ano.“
„A nájem, elektřinu, obaly a svůj vlastní čas jste započítala kam? Jeden kousek prodáváte levněji, než kolik vás stojí jeho výroba. Vy nevyděláváte. Vy zákazníkům doplácíte.“
„Nikdy jsem se na to takhle nepodívala.“
„A za třetí.“
Věra ukázala na vysokou polici, kde stály velké dárkové krabičky ozdobené stuhami.
„V říjnu je téměř nikdo nekupuje. Do svátků je ještě daleko. Uložte je do skladu a vraťte je na prodej koncem listopadu, před Vánocemi.“
Potom pohlédla na sousední polici.
„Sem dejte svíčky a balzámy na ruce. Venku se ochlazuje, lidem vysychá kůže a večery jsou delší. Tohle se teď bude prodávat lépe.“
Tereza na ni hleděla, jako by před sebou měla kouzelnici.
„Kde jste se to všechno naučila?“
„Dvacet let jsem pracovala v železářství. Vy prodáváte mýdlo, my měli barvy a nářadí. Ale peníze se počítají všude stejně.“
Déšť už dávno ustal, ale obě ženy spolu mluvily dál.
Tereza postavila vodu na čaj, uvařila bylinkový nápoj a vyprávěla Věře, jak před půl rokem odešla z kanceláře.
Do malého obchůdku vložila všechny své úspory.
Sama opravovala prostor.
Sama natírala police.