Po nocích vařila mýdlo v kuchyni pronajatého bytu.
A pořád od lidí slýchala:
„Jste příliš mladá.“
„Ničemu nerozumíte.“
„Měla byste se vrátit k jisté práci.“
Věra ji poslouchala a říkala si, že oběma vlastně opakovali téměř totéž.
Jen Věře tvrdili, že už je pozdě.
Tereze zase, že je ještě příliš brzy.
Druhý den se Věra do obchůdku vrátila.
Oficiálně si přišla koupit balzám na ruce.
Ve skutečnosti chtěla vědět, jak dopadlo jednání ohledně dodacího listu.
Společně zavolaly dodavateli vosku.
Tereza zapnula hlasitý odposlech, protože se sama bála mluvit.
Věra klidně a přesně nadiktovala čísla obou dokumentů.
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
Pak se několik minut omlouvali a slíbili, že přeplatek vrátí do konce týdne.
Tereza položila telefon a objala Věru kolem krku.
V následujících dnech Věra chodila do obchůdku každé ráno.
Přestavěly police.
Přepočítaly ceny.
Uspořádaly doklady.
Zavedly řádnou evidenci v tom počítačovém programu, který Věra znala zpaměti.
Na konci týdne výdělek poprvé převýšil výdaje.
V pátek večer Tereza sklopila oči a řekla:
„Paní Věro, nabídli mi otevření druhého místa. Malý stánek u tržiště. Nájem je přijatelný a místo je dobré.“
Odmlčela se.
„Jenže sama to nezvládnu. Souhlasila byste? Ne jako obyčejná pomocnice. Mohla byste to tam vést. Zpočátku vám nebudu moct platit mnoho, ale dostávala byste podíl z tržeb. A…“
Tereza větu nedokončila.
„Asi si myslíte, že po vedení velkého obchodu je tohle příliš malá věc.“
Věra mlčela.
„Dejte mi čas do rána,“ řekla nakonec.
Nečekaný telefonát
Téhož večera, když Věra krmila Mourka, zazvonil telefon.
Na displeji se objevil neznámý nápis.
„Paní Věro? Dobrý večer. Tady Milan, ze sítě stavebnin. Byla jste u nás na pohovoru.“
Věra pomalu položila misku na zem.
„Poslouchám.“
„Chtěl jsem s vámi mluvit o tom volném místě. Tehdy jste upozornila na špatně označenou cenu šedé spárovací hmoty u pokladny.“
„Ano.“
„Prověřili jsme to. A ukázalo se, že problém není jen tam. Muž, kterého jsme přijali, za tři týdny způsobil v přeceňování takový zmatek, že musíme všechno předělávat. Zákazníci si stěžují a v prodejně je nepořádek.“
Milan rozpačitě zakašlal.
„Stručně řečeno, to místo je vaše, pokud o něj ještě stojíte. Plat bude slušný. Na pracovní době se můžeme domluvit.“
Věra nic neřekla.
Podívala se na Petrovu čepici v předsíni.
Na Mourka, který seděl u misky, nejedl a pozorně ji sledoval.
Potom pohlédla na sešit.
V posledním sloupci bylo tužkou napsáno: „Vnoučata.“
Ještě před týdnem by nabídku přijala bez přemýšlení.
„Milane, děkuji, že jste zavolal. Opravdu mě těší, že jste změnil názor.“
„Takže souhlasíte?“
„Ne.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Promiňte?“
„Už pracuji.“
„A kde, jestli se smím zeptat?“
Věra se usmála.
„Tam, kde se nejdřív zeptali, co umím. Ne kolik mi je let.“
Milan znovu mlčel.
„Dobře… Přeji vám hodně úspěchů.“
„I vám. A ještě jedna rada: zkontrolujte lepidlo u pokladny. Nejspíš tam najdete stejný problém jako u spárovací hmoty.“
Věra hovor ukončila.
Nové ráno
Druhý den se znovu probudila deset minut po půl sedmé.
Bez budíku.
Postavila na čaj.
Zapnula rádio.
Tentokrát však nestála uprostřed kuchyně a bolestně nepřemýšlela, čím zaplnit den.
Popíjela čaj a na zadní stranu staré obálky si psala seznam.
Co objednat pro nový stánek.
Jaké police nechat namontovat.
Kam umístit osvětlení.
Jak rozestavit svíčky, aby byly vidět z uličky.
Seznam zaplnil obě strany papíru.
Mourek seděl na stoličce v chodbě a pozoroval ji.
Když Věra konečně vzala klíče, spokojeně zavrněl a odešel si lehnout na její ještě teplý polštář.
Jako by celou dobu čekal právě na takové ráno.
V autobuse Věra vytáhla telefon.
Klářina zpráva stále zůstávala bez odpovědi.
„Tak co, vzali vás?“
Věra napsala:
„Vzali. Tentokrát doopravdy.“
A tentokrát už nic nesmazala.
Poprvé za poslední tři měsíce si totiž sama vybrala, kam povedou její další kroky.