„Budeme se zase hádat kvůli Tereze?“ Jana položila telefon na stůl a unaveně se podívala na svého manžela. „Petře, svůj názor jsem ti už vysvětlila. Byt je pronajatý a já na tom nehodlám nic měnit.“
„Nechci se hádat,“ namítl Petr. „Jen pořád nechápu, proč jsi tak neústupná. Vlastníš přece dva byty. Dva! V jednom žijeme a do druhého se celé měsíce ani nepodíváš.“
„Ale každý měsíc mi přináší třicet pět tisíc korun. Věř mi, že o jeho existenci vím velmi dobře.“
„Právě o tom mluvím. Pro tebe je to jen další příjem. Tereza ale vydává za nájem skoro polovinu své výplaty.“
Jana se pousmála a mlčela. Za posledních několik měsíců ji podobné argumenty začaly skutečně unavovat. Slova se pokaždé trochu změnila, podstata však zůstávala stejná. Nejdřív s tím začala její tchyně Marie. Později se k jejímu naléhání přidal Petr. Oba mluvili, jako by Jana schovávala nepotřebnou věc a z pouhé lakoty ji odmítala půjčit manželově sestře.
Jana a Petr byli manželé šest let. Žili v dvoupokojovém bytě, který Jana koupila ještě před svatbou. I druhý byt — malá garsonka na okraji města — jí patřil dávno předtím, než Petra poznala. Několik let ho pronajímala a příjem třicet pět tisíc sice z rodiny nedělal boháče, ale rodinný rozpočet citelně podporoval. Petr si na ty peníze nikdy nestěžoval a nikdy netvrdil, že pro ně nemají význam.
Všechno se změnilo až ve chvíli, kdy jeho mladší sestra Tereza začala matce pravidelně vyprávět, kolik musí měsíčně platit za pronajaté bydlení.
Zpočátku se Jana snažila tchyniny poznámky nebrat příliš vážně. Neustálé vracení k otázce bytu ji rozčilovalo, skutečnou hrozbu v tom však zatím neviděla. Vždyť co všechno mohou příbuzní mezi sebou probírat? Majitelkou byla ona, všechny dokumenty zněly na její jméno, klíče i nájemní smlouva byly u ní. Byla přesvědčená, že rodinné plány ostatních nemají na její majetek žádný vliv.
Petr o její jistotě dobře věděl a dovedl ji využívat. Když Marie znovu otevřela nepříjemné téma, nesnažil se jí opravdu postavit. Později pak Janě vysvětloval, že všechno zbytečně dramatizuje.
„Vždyť víš, jaká máma je. Slyšela o Tereziných potížích a hned vymyslela, jak jí pomoct.“
„Jenže pomoc chce financovat z mého bytu.“
„Nikdo ti nic nebere. Máma jen navrhla jednu možnost.“
„Petře, návrh předpokládá, že se nejdřív někdo zeptá, co si o něm myslím. Když ale beze mě rozhodujete, komu připadne můj majetek, je to něco úplně jiného.“
Petr obvykle uznal, že se jeho matka vyjádřila nešťastně. O několik dní později se však k celé věci vrátil sám a použil jiný argument. Jednou navrhoval, aby Tereza v bytě nějakou dobu bydlela zdarma. Jindy tvrdil, že peníze z nájmu stejně slouží společným potřebám, takže by bylo správné podpořit jeho sestru.
„Představ si, že se nájemného vzdám. Jsi ochotný každý měsíc doplnit do našeho rozpočtu chybějících třicet pět tisíc ze svého platu?“ zeptala se ho jednou Jana.
„Proč všechno převádíš na peníze?“
„Protože mě přesvědčuješ, že ta částka skoro nic neznamená. Jestli je opravdu zanedbatelná, nahraď ji sám.“
„Zase mluvíš jen o financích.“
„A proč jste s touhle věcí vůbec začali, když ne proto, že Tereza utrácí za nájem?“
Po podobných otázkách Petr většinou rozhovor ukončil. Jana však cítila, že se svého záměru nevzdal. Jen čekal na vhodnější chvíli.
Tereze bylo nedávno dvacet sedm let. Pracovala jako administrátorka a vydělávala přibližně šedesát tisíc korun měsíčně. Bydlela sama v pronajatém bytě a, jak ráda říkávala Marie, „posílala pracně vydělané peníze cizímu člověku“. Jana se samotnou Terezou téměř nikdy nehádala. Nevadila jí její osoba, ale způsob, jakým se příbuzní rozhodli řešit finanční problémy dospělé ženy — prostřednictvím Janina majetku.
Poprvé ten nápad zazněl při obyčejné rodinné návštěvě.
„Jani, co kdybys nechala naši Terezku bydlet ve své garsonce?“ nadhodila Marie, jako by šlo o úplnou maličkost. „Vždyť tam sama nebydlíš.“
„Bydlí tam nájemnice a platí mi nájem.“
„Nezůstane tam přece navždy.“
„A co z toho vyplývá?“
„Nic zvláštního. Jen by bylo hezké zachovat se jako rodina. Naše holka by bydlela v pořádku a peníze by neposílala nějakým cizím lidem.“
Jana tehdy zůstala klidná.
„Marie, ten byt nepronajímám proto, že by o něj nebyl zájem. Pronajímám ho, protože mi přináší příjem.“
Tchyně sevřela rty, ale nehádala se. O týden později však návrh zopakovala. Potom znovu. A o několik měsíců později řekla něco, čemu Jana zprvu ani nedokázala uvěřit.
„Bylo by rozumné přepsat ten byt rovnou na Terezu.“
„Promiňte, co jste řekla?“
„Převést ho na ni,“ vysvětlila Marie zcela vážně. „Aby měla konečně jistotu do budoucna. Je dospělá a musí si začít budovat vlastní život.“
„Tak ať si ho začne budovat sama.“
„Ty jsi opravdu bezcitná vůči vlastní rodině.“
„Ten byt jsem koupila ještě předtím, než jsem poznala vašeho syna. Můžete mi vysvětlit, jak souvisí Tereziny bytové problémy s mým vlastnictvím?“
Petr tehdy rychle zasáhl a odvedl řeč jinam. Doma potom Janě tvrdil, že jeho matka jen nahlas přemýšlela a její slova neměla brát jako skutečný plán.