Odešla jsem do chodby, sundala z věšáku jeho těžký kabát, vrátila se a položila mu ho přes opěradlo křesla.
— Oblékni se. Dnes nebude ani steak, ani domácí koláč.
Měla jsem vidět jeho obličej. Od krku až k linii šedivějících vlasů se mu kůže zbarvila do rudých skvrn. Sebevědomý dospělý muž zrudl, protože poprvé dostal přímou odpověď na své vlastní chování.
Nejspíš byl zvyklý, že ženy podobné situace uhladí, skousnou ponižování a ještě se budou snažit, aby byl spokojený. Já jsem to v plánu neměla.
Petr prudce popadl kabát.
— To jsi ale materialistka… — procedil mezi zuby a s obtížemi navlékal roztřesenou rukou rukáv. — Všechny jste dnes stejné. Myslíte jen na peníze! Normálnímu chlapovi odepřeš dokonce i talíř polévky!
— Já potřebuji slušnost a respekt, Petře. A s tím máš očividně problém. Měj se hezky.
Dveře se za ním zavřely. Zhluboka jsem se nadechla, setřásla ze sebe napětí, nalila si víno a pustila oblíbený seriál.
K mému překvapení se mi ulevilo. Ničeho jsem nelitovala. Naopak jsem byla ráda, že jsem pravdu zjistila během jediného večera a nemusela kvůli takovému vztahu promarnit několik měsíců.
A farmářský sýr byl opravdu vynikající.
Občas si na tu návštěvu vzpomenu. Proč někteří muži po dosažení určitého věku začnou věřit, že už samotná jejich přítomnost na cizím gauči je neocenitelným darem? Proč by žena, která se právě vrátí z práce, měla kvůli tomu nastoupit na druhou směnu ke sporáku?
Kde se v nich bere přesvědčení, že jim ostatní musejí sloužit jen proto, že jsou muži?
A co byste udělali na mém místě vy? Snažili byste se hádce vyhnout, omluvili se a ve spěchu začali připravovat teplou večeři? Nebo byste takového nápadníka také doprovodili ke dveřím?