„Tak co, vyšlo to?“ zeptal se manžel a převzal ode mě věci.
„První krok je za námi,“ odpověděla jsem, když jsem si zouvala lodičky. „Teď už jen čekat.“
Syn, budoucí právník, mě pevně objal.
„Mami, jsi úžasná. Ještě jednou jsem prošel celý soubor, který jsi shromáždila. Není v něm jediná mezera, za kterou by se dalo chytit. Každý dokument kontrolou projde.“
Právě on mi pomohl uspořádat důkazy o machinacích s dvojím účetnictvím, které jsem během posledního roku nenápadně shromažďovala.
Celý večer jsem čekala, zda zazvoní telefon, ale mlčel. Představovala jsem si Radka v jeho kanceláři, jak pomalu obrací jednu stránku za druhou a jeho pečlivě upravený obličej s každým novým dokumentem šedne.
Telefon se ozval v jedenáct hodin v noci. Okamžitě jsem zapnula hlasitý odposlech.
„Jano?“ Po jeho dřívější uhlazené laskavosti nezbylo nic. V hlase se mu třásla sotva skrývaná panika. „Prošel jsem si ty tvoje… materiály. To má být nějaký vtip? Nebo ses rozhodla mě vydírat?“
„Proč používáš tak hrubá slova, Radku?“ zeptala jsem se klidně. „O žádné vydírání nejde. Je to jen audit a můj dárek na rozloučenou.“
„Uvědomuješ si, že tě můžu úplně zničit? Obviním tě z pomluvy a z neoprávněného odnesení firemních dokumentů!“
„A ty si uvědomuješ, že originály už nejsou u mě? Pokud se mně nebo někomu z mých blízkých něco stane, celý soubor se automaticky odešle několika lidem, kteří o něj budou mít zájem. Třeba finančnímu úřadu.“
Na seznamu jsou samozřejmě i tvoji největší investoři.
Z telefonu se ozvalo těžké, přerývané dýchání.
„Co vlastně chceš, Jano? Peníze? Vrátit funkci?“
„Chci spravedlnost, Radku. Vrátíš firmě do posledního haléře všechno, co sis přivlastnil. Pak sám odejdeš. Bez scén a bez skandálu.“
„Úplně ses zbláznila!“ vykřikl. „Ta firma je moje!“
„Kdysi byla naše,“ odpověděla jsem pevně. „Dokud ses nerozhodl, že plnit vlastní kapsy je důležitější než všechno ostatní. Do rána máš čas.“
V devět hodin chci mít zprávu o tvém odstoupení. Pokud nepřijde, složka poputuje tam, kam má. Dobrou noc.“
Hovor jsem ukončila, protože jsem neměla nejmenší chuť poslouchat jeho tlumené nadávky.
Ráno mi žádná zpráva o Radkově rezignaci nepřišla. V 9:15 však dorazil e-mail.
Radek svolával na desátou hodinu mimořádnou poradu celého kolektivu. Pro mě připojil krátký vzkaz: „Přijď. Uvidíme, kdo vyhraje.“
Rozhodl se vsadit úplně všechno.
„Co teď uděláš?“ zeptal se manžel.
„Pochopitelně půjdu. Nemůžu si nechat ujít premiéru filmu, který jsem sama natočila.“
Oblékla jsem si nejlepší kostým a pět minut před desátou vstoupila do kanceláře. Všichni zaměstnanci už seděli v zasedací místnosti.
Radek stál vedle velkého plátna. Jakmile mě spatřil, roztáhl rty do dravého úsměvu.
„A tady máme hlavní hrdinku. Posaď se, Jano. Všichni jistě netrpělivě čekáme, až uslyšíme, jak se finanční ředitelka propuštěná pro neschopnost pokouší vydírat vedení společnosti.“
Spustil předem připravený projev. S teatrálním rozhořčením mluvil o důvěře, kterou jsem údajně zradila, a černou složkou mával jako válečnou zástavou.
„Tady ji máme! Celá ta snůška výmyslů vznikla z pera člověka, který se nedokáže smířit s tím, že jeho čas už dávno skončil!“
V místnosti panovalo ticho. Kolegové uhýbali pohledem. Bylo jim trapně, ale strach z ředitele byl stále silnější.
Počkala jsem, až se Radek odmlčí, aby se napil vody, a poslala Petrovi jedinou zprávu: „Spusť.“
V následujícím okamžiku obraz za ředitelovými zády zmizel. Na plátně se objevila naskenovaná platební faktura.
Firma zaplatila za neexistující „poradenské služby“ společnosti, která byla založena jen naoko a jejímž vlastníkem byla Radkova tchyně.
Radek zůstal nehybně stát. Dokumenty se mezitím začaly střídat jeden za druhým: účty za soukromé cesty, rozpočty rekonstrukce jeho venkovského domu i úryvky zpráv, v nichž se podrobně probíraly výše provizí.
„Co… co to všechno znamená?“ vypravil ze sebe téměř neslyšně.
„Tomu se říká názorné představení informací, Radku,“ řekla jsem zřetelně a vstala. „Nechtěl jsi snad udělat průlom?“
Tak tady ho máš. Průlom směrem k osvobození firmy od krádeží. Tvrdil jsi, že moje názory jsou zastaralé. Možná opravdu jsou. Stále totiž zastávám staromódní přesvědčení, že přivlastňovat si cizí peníze je nepřijatelné.“
Obrátila jsem se ke kolegům.
„Nebudu vás přemlouvat, abyste se stavěli na něčí stranu. Viděli jste fakta a každý z vás si závěr dokáže udělat sám.“
Potom jsem položila telefon na stůl.
„Mimochodem, Radku, právě teď se všechny tyto materiály automaticky odesílají investorům. Takže mám dojem, že ztráta funkce bude tou nejmírnější z věcí, které tě čekají.“
Radek přeskakoval pohledem z obrazovky na mě a zase zpět. Jeho obličej získal zemitě šedou barvu. Veškerá dosavadní sebejistota se rozplynula a před námi zůstal jen malý, vyděšený člověk.
Otočila jsem se a odešla ze zasedací místnosti.
Jako první vstal Petr. Hned po něm se zvedla Lucie, nejlepší manažerka obchodního oddělení, kterou Radek neustále ponižoval. Potom se přidal analytik Marek, jehož zprávy si ředitel opakovaně přivlastňoval a vydával za vlastní.