Napsala jsem mu zprávu.
„Poslal jsi mi ty růže?“
Čekala jsem a sledovala displej.
Nic.
Uplynula minuta.
Pět.
Deset.
Žádná odpověď.
Zavolala jsem znovu.
Stále nic.
V tu chvíli mi květiny přestaly připadat krásné. Byly příliš jasné. Příliš pečlivě naaranžované. Příliš vtíravé na to, aby člověka nechaly v klidu.
Pomalu jsem obešla stůl a prohlédla si kytici ze všech stran. Možná jsem si všechno jen namlouvala. Možná Martin seděl na schůzce. Možná ho květinář přesvědčil, aby zvolil žlutou barvu. Možná byla stovka růží součástí předem připraveného aranžmá.
Přesto mi začaly chladnout prsty.
Pak jsem si všimla něčeho podivného.
Kytice nebyla sestavená náhodně.
Několik růží uprostřed bylo umístěno jinak než ostatní.
Jako by je tam někdo vložil záměrně.
Naklonila jsem se blíž.
Vnější květy byly velké, otevřené a směřovaly ven v pravidelném kruhu. Uprostřed však několik stonků leželo níže a květy se mírně skláněly dovnitř. Nebylo to tak nápadné, aby si toho člověk všiml na první pohled. Já už ale hledala každou odchylku.
Začala jsem počítat.
Deset řad po deseti.
Přepočítala jsem je jednou a potom znovu, přičemž jsem se lehce dotýkala každého poupěte.
Deset řad po deseti.
Jenže jedna řada nebyla úplně žlutá.
Jedna růže měla těsně pod okvětním lístkem drobnou červenou skvrnu, téměř ukrytou v samém středu květu.
Nejdřív jsem si řekla, že jde o vadu.
Možná byla květina poškozená. Možná se na ni otiskla barva z jiné růže. Opatrně jsem konečkem prstu nadzvedla okvětní lístek.
Červená tečka byla malá.
Ale záměrná.
Zatajil se mi dech.
Potom jsem našla druhou.
A třetí.
Byly přesně tři.
Tři označené růže.
V žaludku se mi udělal ledový uzel.
Zapomněla jsem na nepřijaté hovory, na sluneční pruhy dopadající na stůl i na hrnek, který stále stál u dřezu. Několik vteřin jsem slyšela jen vlastní dech.
Tři označené růže.
Ten znak jsem už někdy viděla.
Před mnoha lety.
Něco starého a nechtěného se pohnulo v mé paměti, jako když se pod podlahou po dlouhém tichu probudí něco, co tam celou dobu čekalo.
Rozklepaly se mi ruce.
— Ne, — řekla jsem nahlas, ale hlas mi zněl slabě.
Znovu jsem vzala telefon. Tentokrát jsem nevolala Martinovi.
Vytočila jsem policii.
Dispečerka se zeptala na moje jméno, adresu a důvod volání. Snažila jsem se jí všechno popsat tak, abych nezněla jako člověk, který podlehl hysterii.
— Doručili mi kytici, — řekla jsem a prsty sevřela hranu stolu. — Sto žlutých růží. Bez vzkazu. Bez podpisu. Jen s mým jménem.
Na druhém konci se na chvíli rozhostilo ticho.
— Jste právě teď v bezprostředním nebezpečí?
— Nevím, — odpověděla jsem upřímně. — Ale tři růže jsou označené. Přesně tři.
Když jsem to vyslovila nahlas, sevřelo se mi hrdlo.
— Jak jsou označené?
— Červenou barvou. Malými červenými tečkami ukrytými pod okvětními lístky.
Další pauza.
— Myslíte, že jde o výhrůžku?
Znovu jsem pohlédla na kytici. Na tři skryté značky, které mi nyní připadaly jako staré rány.
— Ano, — řekla jsem. — Myslím, že ano.
Dispečerka mi nařídila, abych zůstala doma, zamkla dveře a na nic dalšího nesahala, dokud policie nedorazí.
Poslechla jsem ji do posledního slova.
Zamkla jsem hlavní vchod.
Potom i zadní dveře.
Pak jsem zůstala stát uprostřed jídelny a dívala se na květiny, které mi někdo poslal ve chvíli, kdy byl můj manžel údajně pryč. Čekala jsem na policii a na Martinův telefonát.
Martin však stále nevolal.
To nejhorší začalo asi o hodinu později.
V domě už byli dva uniformovaní policisté. Stáli v jídelně a prohlíželi si kytici s opatrnou zdvořilostí lidí, kteří si nejsou jistí, zda se před nimi odehrává skutečný problém, nebo jen přehnaná obava.
Jeden z nich, strážník Vít, se mě zeptal:
— Říkala jste, že vám manžel obvykle posílá bílé růže?
— Ano, — odpověděla jsem. — Vždycky bílé. Nikdy žluté.
— A teď je na služební cestě?
— Alespoň to mi řekl.
Mladší policista se podíval na květiny.
— Paní Kláro, chápu, že je to nepříjemné, ale květinářství někdy udělá chybu.
Chtěla jsem mu věřit. Opravdu jsem chtěla.
Vtom před domem zastavila tmavá limuzína.
O několik minut později vstoupil do chodby muž kolem sedmdesáti let. Měl stříbrné vlasy, unavené oči a tvář člověka, který příliš dlouho nosil cizí tajemství.
— Jsem vrchní inspektor Karel, — představil se.
Jeho příjmení ve mně něco probudilo.
— To jméno znal můj otec, — řekla jsem tiše.
Podíval se mi přímo do očí.
— Váš otec znal mého otce. Detektiva Jana.
Přikývla jsem. Překvapilo mě, jak bolestivě na mě otcovo jméno zapůsobilo. Většinu života pracoval u kriminální policie, převážně na vraždách. Před smrtí mi občas vyprávěl o starých případech — nikdy ne o nejhorších detailech, ale dost na to, abych pochopila, že některé vyšetřování člověka neopustí ani po letech.
Inspektor Karel se přiblížil ke kytici.
Nejprve zůstal jeho výraz klidný.
Pak spatřil tři označené růže.
Z tváře mu zmizela barva.
— Odkud to máte? — zeptal se tiše.
— Už jsem to vysvětlovala. Přivezl je kurýr z květinářství. Bez vzkazu, bez odesílatele. Jen moje jméno.
Otočil se k policistům.
— Uzavřete dům. A spojte se s oddělením.