Strážník Vít se napřímil.
— Pane?
— Okamžitě.
Podlomila se mi kolena.
— Co jste zjistil?
Inspektor Karel se na mě podíval a poprvé od doručení kytice jsem měla pocit, že mi někdo skutečně věří.
— Před dvaadvaceti lety zmizely tři ženy, — začal. — Každá z nich před zmizením dostala sto žlutých růží.
Hrdlo se mi sevřelo.
— Sto… — zašeptala jsem.
Přikývl.
— Ne devětadevadesát. Ne sto jedna. Přesně sto. Váš otec se domníval, že to číslo znamená konec. Uzavřený kruh. Poslední rozloučení.
Zachytila jsem se opěradla židle.
— A červené tečky?
— Tři označené květy, — potvrdil. — Bylo to tak pokaždé.
Místnost se se mnou náhle zhoupnula.
Vzpomněla jsem si, jak jsem před mnoha lety seděla s otcem na staré verandě. Díval se do tmy a mezi dlaněmi svíral vychladlý hrnek kávy.
„Některá monstra po sobě nenechávají otisky,“ řekl tehdy. „Nechávají znamení.“
Myslela jsem, že je jen unavený.
Netušila jsem, že mě varuje.
Policie se pokusila Martinovi dovolat. Zkoušela jsem to i já. Pokaždé odpovědělo jen ticho.
Potom inspektor Karel kontaktoval Martinova zaměstnavatele.
Sledovala jsem jeho tvář, zatímco poslouchal.
— Co říkali? — zeptala jsem se, když hovor ukončil.
Neodpověděl hned.
— Prosím, řekněte mi to.
— Martin nebyl na žádné služební cestě.
Vyschlo mi v ústech.
— To není možné.
— Rezervace hotelu byla smyšlená. Nikam neletěl. Nikdo z firmy ho čtyři dny neviděl.
Čtyři dny.
V pondělí ráno mě manžel políbil na čelo, řekl, že zavolá z Prahy, a odešel z domu s kufrem.
A teď jsem nevěděla, kde je.
Ani kým vlastně byl.
Ještě téhož večera policisté prohledali dům. Seděla jsem v obývacím pokoji zabalená v dece a poslouchala, jak nahoře otevírají a zavírají zásuvky.
Pak se inspektor Karel vrátil s malou kovovou schránkou z Martinovy domácí pracovny.
— Kláro, — řekl opatrně, — víte, co to je?
Zavrtěla jsem hlavou.
Uvnitř byly výstřižky z novin.
Desítky.
Některé byly staré a zažloutlé, jiné vypadaly nověji. Všechny se týkaly zmizení z doby před dvaadvaceti lety.
Zakryla jsem si ústa rukou.
— Ne, — vydechla jsem.
Byly tam fotografie obětí. Články o růžích. A poznámky napsané Martinovým rukopisem.
Strážník Vít potemněl v obličeji.
— Budeme potřebovat příkaz k domovní prohlídce.
Dívala jsem se na výstřižky tak dlouho, až se mi písmena začala slévat.
Můj Martin.
Muž, který každou neděli připravoval příšerné palačinky a tvrdil, že ty moje jsou „příliš krásné na to, aby se jedly“. Muž, který mě držel v náručí, když zemřel můj otec. Muž, který osmnáct let spal vedle mě.
Tohle všechno přede mnou skrýval?
Milovala jsem celou dobu cizince?
Do půlnoci byl Martin označen za hlavního podezřelého.
Do rána jsem měla pocit, jako by ve mně všechno shořelo.
A potom dorazila zpráva z laboratoře.
Inspektor Karel přišel hned po snídani. Měl napjatou čelist.
— Otisky na objednávce pocházejí z květinářství, — řekl.
Připravila jsem se na nejhorší.
— Nejsou Martinovy.
Zamrkala jsem.
— Čí tedy?
Jeho výraz se změnil.
Na okamžik vypadal, jako by během jediné noci zestárl o dalších deset let.
— Patří muži jménem Bohuslav.
To jméno mi nic neříkalo.
Karel těžce polkl.
— Byl to bývalý detektiv. Pracoval na tom starém případu společně s vaším otcem.
Otcův někdejší partner.
V místnosti zavládlo ticho.
Inspektor se posadil naproti mně a ztišil hlas.
— Než váš otec zemřel, podezíral ho. Jenže neměl dost důkazů.
Byla jsem otřesená.
— Proč mi tedy poslal růže?
— Neposlal je vám, — odpověděl Karel. — Myslíme si, že kytice byla návnada.
— Nerozumím.
— Našli jsme důkazy, že Martin měl staré záznamy vašeho otce. Váš manžel zřejmě nedávno něco odhalil. Bohuslav usoudil, že se Martin dostal příliš blízko pravdě.
Srdce mě bolestivě udeřilo do žeber.
— Martin to věděl?
— Možná se vás pokoušel ochránit.
A tehdy jsem se zhroutila.
Celou noc jsem si představovala svého manžela jako netvora. Možná přitom bojoval proti skutečnému netvorovi.
Policie Bohuslava vypátrala v opuštěné lovecké chatě za městem. Nesměla jsem tam jet. Každá vteřina se táhla jako celý rok. Seděla jsem na stanici, mezi prsty svírala Martinův snubní prsten a vzpomínala, že ho nechal na prádelníku, než odešel na svou údajnou „služební cestu“.
Když se inspektor Karel konečně vrátil, oči se mu leskly.
— Je naživu, — řekl.
Vyskočila jsem ze židle.
— Martin?
— Ano.
Vyšel ze mě zvuk, který mohl být vzlykáním i modlitbou.
Martin se vrátil domů o dva dny později. Na tváři měl modřiny, zápěstí ovázané obvazem a v očích vinu.
Jakmile překročil práh, rozběhla jsem se k němu.
— Myslela jsem, že jsi mrtvý, — plakala jsem.
Objal mě tak pevně, až se mi špatně dýchalo.
— Promiň mi, Kláro. Ve staré krabici jsem našel poznámky tvého otce. Myslel jsem, že budu mít čas všechno zjistit dřív, než se někdo zraní.
— Měl jsi mi to říct.
— Já vím, — zašeptal. — Bál jsem se.
— O sebe?
— O tebe.
Bohuslava zatkli. Důkazy nalezené v jeho chatě ho po dvaadvaceti letech konečně spojily se třemi zmizeními. Tři rodiny tak dostaly odpovědi, na které už téměř přestaly čekat.
Kytice zůstala u policie jako důkaz.
Na žluté růže jsem se už nikdy nechtěla podívat.
O několik týdnů později jsme s Martinem seděli na verandě pod klidnou večerní oblohou.
— Ty květiny nebyly určené mně, — řekla jsem.
Martin propletl své prsty s mými.
— Ne.
— Byly pro tebe.
Přikývl a v očích se mu znovu objevil stín lítosti.
Teprve tehdy jsem pochopila celou pravdu. Kytice nebyla romantickým gestem. A nebyla to ani výhrůžka určená mně, aby mě zlomila.
Byla určena jedinému člověku, kterého se vrah skutečně bál.
Mému manželovi.
A přesto nás můj otec po všech těch letech neuvěřitelným způsobem dokázal přivést zpátky domů.
Ale napadá mě jedna otázka: kdyby se u vašich dveří objevilo něco podivného právě ve chvíli, kdy by byl člověk, kterému nejvíc důvěřujete, daleko, ignorovali byste tísnivý pocit uvnitř, nebo byste riskovali odhalení pravdy, která by mohla změnit úplně všechno?
A jestli vás tento příběh zaujal, mám pro vás ještě jeden. Každé ráno se přede dveřmi Eliščina bytu objevila kytice bez vzkazu a bez jména odesílatele. Zpočátku si myslela, že jde o omyl. Pak ale spatřila souseda, který držel květiny — muže, o němž se domnívala, že ji nenávidí víc než kdokoli jiný.