— Hlupák? — zopakovala. — Ne, Péťo. Ty ses jen konečně ukázal takový, jaký jsi. A nemusíš se bát, že tě vyhodím. Já odcházím sama. Byt je napsaný na mě, auto je moje a naše dítě zůstane se mnou. Před kamarády jsi přece sebejistě tvrdil: „Komu by byla beze mě dobrá?“ Tak teď dostaneš příležitost zjistit, kdo bude potřebovat tebe.
Pevně uchopila výsuvné madlo kufru, zkontrolovala zámek a zamířila ke dveřím. Petr stál uprostřed předsíně bez jediného pohybu. Nevěděl, zda ji má zastavit, prosit, nebo se omlouvat. Když kolem něj Jana procházela, lehce ho políbila na tvář.
— A pozdravuj Lenku, — dodala tiše. — Teď bude mít dost času dokazovat ti, jak je nenahraditelná. Až ti začne prát ponožky, uklízet po tobě, poslouchat tvoje nekonečné vychloubání a předstírat, že ji všechny ty příběhy pořád ještě zajímají.
Dveře se za ní zavřely téměř neslyšně.
Petr zůstal sám. Stál uprostřed předsíně a bez mrknutí hleděl na kliku, jako by čekal, že se každou chvíli dveře znovu otevřou, Jana se vrátí, usměje se a řekne mu, že šlo jen o krutý, nepovedený žert.
Nic takového se však nestalo.
Teprve tehdy mu došlo, co znamenal její zvláštní úsměv. Nebyl to úsměv ženy, která se snaží zakrýt bolest. Nebyla v něm prosba, zoufalství ani naděje, že ji bude přemlouvat. Byl to klid člověka, který už učinil rozhodnutí a nepotřebuje se ohlížet.
Celou dobu byl přesvědčený, že všechny přelstil. Myslel si, že má svůj dvojí život pevně v rukou, že Jana nic netuší a že pravda nikdy nevyjde najevo. Ve skutečnosti však nejvíc obelhával sám sebe.
Jediným člověkem, který v celém příběhu nakonec vypadal směšně, byl právě Petr.
A vzpomínka na jeho sebevědomé vychloubání před garážemi se během několika minut proměnila z domnělého vítězství v nejponižující okamžik jeho života. Za několik laciných dnů pocitu svobody zaplatil ztrátou všeho, co mělo skutečnou cenu.