— Myslím, že pracovnu budeme muset vyklidit, — řekl Petr, aniž se na manželku podíval. — Stůl se může přestěhovat do obýváku a krabice zatím…
Mluvil, jako by už v duchu přesouval nábytek. Jitka chvíli nechápala, co ji zasáhlo víc. Jestli samotný fakt, že má u nich bydlet Monika, nebo to, že Petr už rozhodoval o jejích věcech bez ní.
— Zatím kam? — přerušila ho.
— Někam je dáme.
— A s mými zakázkami si taky nějak poradíš?
Petr se otočil.
— Nedramatizuj. Pracovat můžeš přece i v kuchyni.
— V kuchyni vařím. Pracuji v pracovně.
— Na nějaký čas budeš pracovat jinde. Látkám se nic nestane.
Jitka pomalu vstala.
— Nejde jen o látky. Jde o termíny, klienty a moje ruce, které nemají stěhovat krabice, ale šít. A jde o můj život, Petře.
Podrážděně pokrčil rameny.
— Proč jen o tvůj? Je to náš život.
V té chvíli pochopila všechno. Nešlo už jen o Moniku. Šlo o něj a o hranice, které ve své hlavě dávno posunul. Všechno, co patřilo Jitce, se najednou stávalo „naším“, kdykoli s tím potřeboval naložit podle svého. Byt, pracovna, její čas, klid i právo rozhodnout, koho pustí do vlastního domova.
— Ne, — řekla.
Petr zamrkal.
— Co ne?
— Monika tu bydlet nebude.
Usmál se, jako by slyšel rozmar dítěte.
— Jitko, nedělej směšnou scénu. Všechno už je domluvené. V sobotu se stěhuje.
— Tak jí v sobotu zavoláš a řekneš jí, že ses unáhlil.
— Nic takového jí říkat nebudu.
— Pak jí zavolám já.
Petr k ní prudce vykročil.
— Uvědomuješ si vůbec, co říkáš? Nemá kam jít.
— Ať si pronajme pokoj, jede k matce, přespí u kamarádky nebo si najde hotel. Ale tady bydlet nebude.
— Co se s tebou děje? Je to moje sestra.
— A tohle je můj byt.
Ta věta dopadla mezi ně krátce a jasně. Petr zůstal stát.
O vlastnictví se mezi nimi téměř nikdy nemluvilo. Byt skutečně patřil Jitce. Zdědila ho po tetě. Po skončení dědického řízení vyřídila všechny dokumenty a ještě před svatbou nechala vyměnit elektroinstalaci, opravit rozvody, podlahy i koupelnu. Když se za Petra provdala, jednoduše se k ní nastěhoval. Nikdy mu to nevyčítala, neoddělovala pokoje na „moje“ a „tvoje“ a nepřipomínala mu, kdo je uvedený v dokumentech. Připadalo jí ponižující stavět manželství na takových rozdílech. Teď však byla nucena je vyslovit.
Petr si olízl suché rty.
— Takže jsme zase u toho. Jakmile je řeč o něčem vážném, vytáhneš papíry.
— Ne. Na dokumenty si vzpomenu jen tehdy, když začneš rozhodovat o něčem, co ti nepatří.
— Jsem tvůj manžel.
— Manžel. Ne majitel.
Díval se na ni stále rozzlobeněji. Z tváře mu zmizel poslední zbytek měkkosti.
— Chceš snad říct, že jsem v tomhle domě nikdo?
Jitka zavrtěla hlavou.
— Říkám, že nemáš právo nastěhovat sem někoho bez mého souhlasu.
— Je to moje sestra, ne nějaká cizí ženská z nádraží.
— Pro bydlení v mém bytě je to cizí člověk, pokud jsem ji nepozvala.
Petr hlasitě vydechl a sáhl po telefonu.
— Víš co? Kvůli tvým rozmarům Moniku na ulici nenechám.
— Tak ji na ulici nenechávej. Ale sem ji nepřivezeš.
— Ty mě teď stavíš mezi manželku a sestru.
— Ne. To ty jsi mě postavil před hotovou věc a čekal, že ji mlčky přijmu.
Večer skončil hádkou, jakou spolu ještě nezažili. Nekřičeli na celý dům, ale mluvili dlouho a těžce, až se oběma třásly ruce, i když to ani jeden nechtěl ukázat. Petr dvakrát vyšel kouřit na chodbu, ačkoli obvykle kouřil jen venku. Jitka uklidila ze stolu zápisník a všimla si poznámky: „sobota, 12:00, stěhovací vůz?“ V tu chvíli pochopila, že věc zašla mnohem dál. Petr už stěhování plánoval.
V noci spali každý jinde. Jitka si ustlala v pracovně na rozkládací pohovce, protože nedokázala ulehnout vedle člověka, který jí celé hodiny tvrdil, že jen přehání. Spánek nepřicházel. Ležela ve tmě a vracela se v myšlenkách k posledním měsícům. Petr se stále častěji radil s matkou, aniž by jí cokoli řekl. Monika se v jejich rozhovorech objevovala skoro každý týden. Jednou se jí Petr mimochodem zeptal, jestli by nebylo dobré mít doma ještě jednu sadu klíčů „pro případ nouze, aby je měla rodina“. Tehdy tomu nevěnovala pozornost. Teď věděla, že to náhoda nebyla.
Ráno vstala dřív, uvařila kaši, připravila obyčejný černý čaj a sedla si ke stolu s telefonem. Nechtěla dělat scénu. Potřebovala mít věci uspořádané.
Nejdřív zavolala zámečníkovi a zeptala se, zda by mohl v sobotu odpoledne přijet. Řekl, že ano, pokud mu ráno potvrdí termín. Potom vytáhla složku s dokumenty k bytu a uložila ji do horní zásuvky komody. Nakonec zkontrolovala všechny klíče. Dvě její sady byly doma. Třetí, náhradní, chyběla.
Krev jí prudce vystoupala do tváře. Na okamžik zavřela oči a rukou se opřela o stůl. Prsty se jí zaryly do dřeva.
Když Petr vešel do kuchyně, už na něj čekala.
— Kde jsou náhradní klíče? — zeptala se.
— Nevím, — odpověděl příliš rychle.
— Petře.
Nalil si čaj a vyhnul se jejímu pohledu.
— Asi budou někde v zásuvce.
— Nejsou tam. Kde jsou?
Položil hrnek na linku. Porcelán ostře cinkl.
— Dal jsem je Monice.
A v tu chvíli se všechno vyjasnilo. Nebyl to jen rozhovor. Nebyl to pouhý nápad. Jeho sestra už dostala klíče k domu, jako by Jitka byla pouze někdo, kdo nesmí překážet.