Jitka na manžela několik vteřin hleděla, jako by si před sebou porovnávala jeho tvář s člověkem, kterého kdysi znala. Pak se v ní něco uklidnilo. Nebylo to teplo ani smíření. Spíš jasný klid, který přichází ve chvíli, kdy člověk konečně ví, co musí udělat.
— Dnes ty klíče od Moniky vezmeš zpátky, — řekla.
— Nedělej z toho divadlo.
— Dnes. Do večera.
— A když ne?
Jitka vstala.
— Tak dnes nechám vyměnit zámek.
Petr se pohrdavě uchechtl.
— Jen prosím tě nezačínej s tímhle cirkusem.
— To není cirkus. Je to můj domov.
Neodpověděl. Vzal hrnek a odešel na balkon. Jitka přistoupila k oknu a dlouho sledovala obyčejné ranní dění ve dvoře. Přijel popelářský vůz, domovník shraboval listí a žena s kočárkem telefonovala před vchodem. Všude kolem běžel normální život. Jen v jejím bytě někdo rozhodl, že do něj může bez svolení přivést nového obyvatele.
Až do večera se Petr tvářil, jako by se nic nestalo. Odešel vyřídit své věci, vrátil se, povečeřel a pustil si televizi. Jitka také mlčela. Dokončila střih, podepsala balíček s objednávkou a potom se jednou zeptala:
— Vzal jsi ty klíče zpátky?
— Ne, — odpověděl, aniž odtrhl oči od obrazovky. — A taky to nemám v úmyslu.
— Rozumím.
— A už toho nech, Jitko. Monika není žádná zlodějka. Proč se těch klíčů tak držíš?
— Protože člověk, kterému jsem nedala svolení, nemá mít přístup do mého bytu.
— Začínáš být paranoidní.
Jitka přikývla a odešla do pracovny. Zavřela za sebou dveře a vytočila Moničino číslo.
— Dobrý večer, — řekla, když se ozvala. — Petr ti řekl, že u nás bydlet nebudeš?
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
— Jak to myslíš, že nebude? — zeptala se Monika opatrně.
— Přesně tak. Nedala jsem k tomu souhlas.
— Petr už to přece zařídil.
— Petr rozhodl jen sám za sebe. Byt je můj a já s tím nesouhlasím.
Moničin hlas okamžitě zostřil.
— To jako vážně? Takže mě vyhazuješ na ulici?
— Já tě sem nepozvala, abych tě mohla vyhazovat. Nepřijížděj.
— Jistě. Jakmile rodina potřebuje pomoc, najednou je byt tvůj.
— Moniko, nesnaž se na mě tlačit. Odpověď je jednoduchá: bydlet tady nebudeš. A klíče, které ti Petr dal, mi zítra vrátíš.
Monika se suše zasmála.
— Nic vracet nebudu. Domlouvala jsem se s bratrem.
Jitka hovor ukončila. Ruce se jí netřásly. Naopak — každý pohyb byl najednou přesný, pevný a klidný.
Druhý den skutečně objednala zámečníka. Petr zjistil, co se děje, až když muž v pracovní bundě stál v předsíni s kufříkem.
— Co to vyvádíš? — vyřítil se Petr z pokoje.
— Měním zámek, — odpověděla Jitka.
— To ti nedovolím.
Zámečník se na ně podíval a mlčky ustoupil stranou. Nechtěl se do jejich sporu plést.
— Dovolíš, — řekla Jitka. — Jsou to moje dveře, moje dokumenty a moje objednávka.
Petr vykročil k řemeslníkovi.
— Nikam se vrtat nebudete.
Jitka klidně otevřela složku a ukázala občanský průkaz i doklady k bytu. Zámečník přikývl.
— Objednala mě paní. Jsem na správné adrese. Jestli máte mezi sebou spor, vyřešte si ho, ale práci provedu jí.
Petr se na manželku díval, jako by ji viděl poprvé. Jako by teprve teď zjistil, že kromě trpělivosti má také pevnou vůli.
— Ponižuješ mě před cizím člověkem, — procedil.
— Ne. Ponížil ses sám, když jsi bez mého vědomí rozdal klíče od mého bytu.
Zámek byl vyměněný za dvacet minut. Staré klíče Jitka sesbírala, vložila do sáčku a uklidila do zásuvky. Nové si nechala v kapse županu. Teprve potom se zhluboka nadechla. Nebyl to konec celé věci. Byly to jen dveře, které stihla zavřít dřív, než jimi někdo začal procházet bez jejího svolení.
V sobotu pět minut před polednem zastavila před domem stěhovací dodávka.
Jitka ji uviděla z kuchyňského okna. Všechno se v ní stáhlo, ale tentokrát to nebyl strach. Byla to naprostá jistota. Nikdo její slova nebral vážně. Všichni spoléhali na obvyklý scénář: chvíli se bude zlobit, pak se unaví a nakonec ustoupí.
Monika vystoupila jako první. Za ní seskočili dva stěhováci. Petr už stál v předsíni a oblékal si bundu.
— Jen se neopovaž dělat před lidmi scénu, — utrousil.
Jitka se na něj podívala.
— To ty jsi přivezl lidi bez souhlasu majitelky bytu.
Petr stiskl kliku, ale nový zámek jeho klíč nepřijal. Prudce se otočil.
— Otevři.
— Ne.
— Tohle už je opravdu…
Rozezvučel se domovní telefon. Jitka zvedla sluchátko.
— Kdo je tam?
— Jitko, otevři, — ozvala se Monika. — Auto čeká a stěhováci taky.
— Otočte auto a odjeďte. Nikdo se sem stěhovat nebude.
— Děláš si legraci? Mám tady věci!
— Nejsou to moje věci a není to můj problém.
Petr vykročil k telefonu, ale Jitka už zavěsila.
Dalších deset minut bylo hlučných. Nejdřív Monika zvonila. Potom začala bušit do dveří. Nakonec mluvila na chodbě tak hlasitě, aby ji slyšeli sousedé. Petr přecházel mezi kuchyní a předsíní, volal sestře a syčel na Jitku, že dělá rodině ostudu. Ona pouze jednou zvedla ruku, aby ho zastavila.
— Rodinu nehanobí odmítnutí. Rodinu hanobí svévolné jednání.
Když se Monika pokusila zastrčit starý klíč do nového zámku, Jitka vytáhla telefon a zavolala policii.
— U mého bytu se někdo pokouší odemknout dveře klíčem, který jsem této osobě nedala. Jsem majitelka a jsem doma. Prosím o vyslání hlídky.