Místnost voněla pracím prostředkem a čistou bavlnou.
„Mohl bych jí koupit nového,“ řekl jsem.
Hana nepřestala šít.
„Já vím,“ odpověděla. „Ale o nového králíka vůbec nejde.“
Zůstal jsem stát ve dveřích déle, než bylo nutné.
Nevěděl jsem, jak poděkovat člověku, který chránil moje děti v době, kdy jsem právě o něm začínal pochybovat.
„Dlužím vám víc než omluvu,“ řekl jsem.
Hana odstřihla nit, položila jehlu stranou a teprve potom ke mně zvedla oči.
„Nejdřív ji dlužíte jim,“ odpověděla. „Potřebují, abyste byl důsledný. Aby od vás vždycky slyšely pravdu. Začněte tím.“
Měla pravdu.
Zase.
Zeptal jsem se, jestli si chce vzít volno, jestli potřebuje právníka nebo cokoli jiného.
Požádala mě jen o jednu věc.
„Nedělejte z dnešního večera oslavu vděčnosti,“ řekla. „Raději zařiďte, aby zítřek vypadal jinak.“
A přesně tím jsem začal.
Nechal jsem odstranit soukromé zvukové záznamy z místností, kam nikdy nepatřily, a bezpečnostní systém upravit tak, aby okamžitě upozorňoval na každý vstup do domu.
Přeorganizoval jsem služby zaměstnanců, aby s dívkami nikdy nezůstával jediný dospělý bez přítomnosti další osoby nebo možnosti okamžité kontroly.
Na následující měsíc jsem zrušil tři pravidelné pracovní porady a správní radě pouze oznámil, že tentokrát se bude muset obejít beze mě.
Když dům konečně ztichl, sedl jsem si na podlahu mezi postele svých dcer.
Zůstal jsem tam tak dlouho, dokud jsem neslyšel pouze jejich klidné, pravidelné dýchání.
Krátce po půlnoci mi Roman poslal zprávu.
Ivana konečně přestala z apartmá pro hosty neustále telefonovat a její právník se měl ráno spojit s mým.
Pod tuto informaci přidal ještě jedinou větu.