„Pošleš Hanu pryč?“
„Ne.“
Odpověděl jsem příliš rychle, protože jsem už věděl, jak hlubokou ránu může způsobit i vteřina nejistoty.
„Ne,“ zopakoval jsem pomaleji. „Hana zůstane, bude-li sama chtít. A jestli si budete přát, aby tu s vámi byla.“
Aneta se od Hany odtáhla jen natolik, aby se mi mohla podívat do tváře.
Na jejím zápěstí se rýsoval červený otisk.
Měl tvar prstů.
Možná za hodinu vybledne.
Já ho však budu před očima vídat ještě dlouho.
„Říkala, že ji máš radši než nás,“ zašeptala Aneta.
Na okamžik se se mnou zatočil celý pokoj.
Hana si dřepla vedle mě.
„Holky, běžte s Romanem do kuchyně,“ řekla jemně. „Paní Vacková vám připravila horkou čokoládu.“
Aneta odmítala odejít, dokud jí Hana neslíbila, že za ní za chvíli přijde.
Klára se zvedla až poté, co jsem jí slíbil, že telefon zůstane po celou dobu u mě.
Když odešly, zůstal jsem stát uprostřed obývacího pokoje a rozhlížel se kolem sebe.
Po podlaze byly rozházené ručníky.
Na koberci ležela otevřená kniha obrácená stránkami dolů.
Na pohovce seděl plyšový králík s jedním svěšeným ouškem.
Samé drobnosti.
Obyčejné stopy každodenního života.
Věci, kterých si nikdo nevšímá, protože z dálky nevypadají dost závažně.
„Hano,“ oslovil jsem ji, „proč jste nepřišla rovnou za mnou?“
Nezačala se obhajovat.
O to bolestnější byla její odpověď.
„Pokusila jsem se dvakrát,“ řekla. „Poprvé před vaší služební cestou do Brna. Telefon v kuchyni ale zvedla slečna Konečná a řekla mi, že máte důležitý hovor. Podruhé minulý týden po večeři. Klára však dostala panický záchvat, jakmile mě uviděla jít k vaší pracovně.“
Vzpomněl jsem si na ten večer.
Ptal jsem se Kláry, proč pláče.
Řekla mi, že je jen unavená.
A já se s tou odpovědí spokojil.
Protože byla pohodlnější než cokoli složitějšího.
Hana se sehnula, zvedla převrácený koš s ručníky a položila ho na konferenční stolek.
„Bály se, že si budete myslet, že chtějí zničit váš vztah,“ pokračovala. „Když potom slečna Konečná začala mluvit o ztracených věcech, pochopila jsem, co připravuje. Kdybych ji obvinila bez jediného důkazu, přišla bych o práci.“
Měla pravdu.
V domech, jako byl ten můj, lidé automaticky předpokládají, že bohatí majitelé jsou pouze nároční nebo složití.
Jakmile něco zmizí, podezření padne nejdřív na zaměstnance.
Ivana tomu rozuměla dřív než já.
„Měl jsem si toho všimnout,“ řekl jsem.
Hana se podívala ke kuchyni, odkud se ozýval tlumený dětský hlas.
„Holky potřebovaly, abyste to uviděl,“ odpověděla. „To není úplně totéž.“
Přál jsem si, aby se mi po těch slovech alespoň trochu ulevilo.
Nestalo se.
Přibližně za deset minut se objevil Roman.
„Mám nové informace,“ oznámil. „Slečna Konečná je v apartmá pro hosty. U dveří stojí člen ostrahy. Všechny přístupové karty jsme zablokovali. Váš právník už jede sem. Asistentka zrušila objednávku květin, catering i rezervaci soukromého letu na víkend v Tatrách.“
Na chvíli se odmlčel.
„A ještě něco. Měl byste se podívat do pracovny.“
Šli jsme tam společně.
Na první pohled vypadala místnost přesně jako vždy.
Kožené křeslo.
Výhled na město.
Karafa s whisky zachycující odpolední světlo.
Pak jsem si všiml prostřední zásuvky stolu. Zůstala pootevřená sotva o centimetr.
Uvnitř ležela složka, kterou jsem tam určitě neuložil.
Vytáhl jsem ji a otevřel.
Obsahovala návrh dodatku k rodinnému svěřenskému fondu.
Dokument nebyl podepsaný.
Téměř každá druhá stránka však byla polepena barevnými lístky s Ivaninými poznámkami.
Zvýraznila odstavec o dočasné správě majetku pro případ, že by se mi něco stalo.
Zakroužkovala ustanovení o pravomocích nad denním režimem dívek, jejich školou i zaměstnanci domácnosti.
Nebyla to krádež.
Alespoň ne taková, kvůli níž člověk bez rozmýšlení vytáhne telefon a zavolá policii.
Bylo to promyšlenější.
Nenápadnější.
Čistší.
Ještě před svatbou postupně odstraňovala každého, kdo by jí mohl později zabránit převzít úplnou kontrolu.
První překážkou byla Hana.
Druhou byly moje vlastní dcery.
Posadil jsem se do křesla a dlouho zíral na popsané stránky, dokud se mi jednotlivá písmena nezačala slévat.
Roman mlčel.
Znal mě dost dlouho na to, aby věděl, že některé chvíle nesnesou žádná prázdná slova.
„Měl jsem nechat nainstalovat mikrofony do více místností,“ řekl jsem nakonec.
Roman pomalu zavrtěl hlavou.
„Pane, žádná kamera ani mikrofon nenahradí správný úsudek.“
Jednou větou pojmenoval všechno, co jsem nechtěl slyšet.
Vrátil jsem se do kuchyně.
Paní Vacková postavila na stůl hrnky s horkou čokoládou a misku nakrájených jahod.
Nikdo se jídla ani nedotkl.
Aneta seděla pod měkkou dekou v Hanině náručí.
Klára byla u stolu narovnaná tak nepřirozeně, jako bývají dospělí, kteří se ze všech sil snaží nerozpadnout.
Přitáhl jsem si židli a posadil se vedle nich.
„Nikdo z vás nemá žádný problém,“ začal jsem tiše.
Ani jedna se nepohnula.
„Potřebuji slyšet pravdu. Ne to, o čem jste si myslely, že bych chtěl slyšet. Řekněte mi, co se skutečně dělo.“
Klára se nejprve podívala na Hanu.
Ta jí nepatrně přikývla.
„Byla zlá jen ve chvílích, kdy jsi nebyl doma,“ řekla Klára. „Nebo když si byla jistá, že ji nikdo neuslyší.“