Palcem jsem jí jemně přejela po tváři.
„Ano. A právě taková budeš na té fotografii nejkrásnější.“
Provozní nechal mezitím naše původní lehátka znovu připravit pod velkým slunečníkem.
Čekaly na nás čisté ručníky pečlivě složené přes opěradla.
Za několik minut přinesl barman dvě nová jahodová smoothie se šlehačkou a malými papírovými deštníčky.
Anička svírala plyšového delfína tak pevně, jako by získala nejvzácnější cenu svého života.
Na stole mezi lehátky se leskly nové sklenice a čisté klipy s číslem pokoje.
Pak se dcera obrátila ke mně.
„Mami?“
„Copak?“
„Vidíš? Někteří lidé jsou vážně moc hodní.“
Zasmála jsem se, přestože mi po tvářích tekly slzy.
„Ano, moje zlatá.“
Na okamžik se zatvářila rozpustile.
„A někteří jsou zase úplně příšerní.“
Málem jsem se zakuckala nápojem.
„Ale dneska jsme potkaly víc těch laskavých,“ dodala.
Později odpoledne se ruch kolem bazénu zvolna uklidnil.
Žena s partnerem zmizeli někam do jiné části hotelu. Ani jednou jsem se nerozhlédla, abych zjistila kam. Poprvé po dlouhé době totiž cizí bezohlednost přestala být středem všeho, co se nám přihodilo.
Anička nejdřív skočila do vody třemi opatrnými skoky se skrčenými koleny.
Pak přidala dalších pět.
Nakonec se odrazila tak odvážně, že voda vystříkla vysoko nad okraj a plavčík jí se smíchem ukázal palec nahoru.
Žena a Radek už byli dávno pryč.
Když slunce začalo klesat nad hladinu přehrady, u vstupu k bazénu se zastavil malý chlapec s ochrannou rouškou. Vedla ho za ruku jeho maminka. Vypadal přibližně stejně starý jako Anička, možná o rok mladší. Jeho matka si nejistě prohlížela téměř všechna obsazená lehátka a v jejím výrazu jsem okamžitě poznala něco důvěrně známého.
Tichou omluvu ještě dřív, než cokoli řekla.
Otázku, kterou člověk položí jen pohledem.
Smíme tady vůbec být?
Poznala jsem ji okamžitě, protože ještě ráno patřila mně.
Zvedla jsem ruku.
„Máme tady dost místa. Pojďte klidně k nám.“
Žena překvapeně zamrkala.
V očích měla stále stejnou nejistotu.
„Opravdu vám nebudeme překážet?“
„Vůbec ne.“
Vedle našich lehátek jsem rozložila další ručník a připevnila ho jedním z klipů s číslem pokoje.
Chlapcova maminka se usmála, jako by nezískala jen místo ve stínu, ale něco mnohem podstatnějšího.
Anička poklepala na volné lehátko vedle sebe.
„Tenhle slunečník je nejlepší ze všech,“ oznámila chlapci. „A levá skluzavka je určitě rychlejší.“
Za několik minut si oba ukazovali jizvy, jako by šlo o tajná vyznamenání, kterým mohou rozumět jen děti se stejnou zkušeností.
Jeho maminka se na ně dívala s výrazem člověka, kterému někdo daroval mnohem víc než kousek stínu.
Opřela jsem se do lehátka. Slunce mě hřálo do předloktí a modrá dárková krabička byla bezpečně zasunutá pod stolkem.
Ještě ráno jsem věřila, že budu muset svádět boj s celým světem, aby Anička směla prožít jediný obyčejný den.
K večeru jsem však pochopila něco jiného.
Na světě stále existují lidé, kteří dokážou bez hluku a bez velkých gest udělat místo tomu, kdo je právě nejvíc potřebuje.
A poprvé po velmi dlouhé době jsem necítila nutkání omlouvat se za to, že někam patříme.
Jen jsem seděla pod slunečníkem a sledovala svou dceru, jak se směje, cáká vodu na nového kamaráda a užívá si bazén.
Úplně stejně jako každé jiné dítě.
Pořád existovali cizí lidé, kteří nám beze slov dokázali připomenout, že i pro nás je na světě dost místa.