Od lehátek jsme byly pryč nanejvýš patnáct minut.
Možná ani ne tak dlouho.
Když jsme se vracely s kelímky v rukou, naše místa už patřila někomu jinému.
Opravdu jsme zmizely jen na krátkou chvíli.
Na mém lehátku ležela žena v bílých luxusních plavkách. Brýle měla zasunuté v dokonale upravených vlasech a působila dojmem, že sem nepřišla odpočívat, ale nechat se fotografovat do časopisu. Na Aniččině lehátku seděl muž, pravděpodobně její partner, a nezúčastněně projížděl obsah telefonu. Tvářil se, jako by měl automatický nárok na nejlepší místo, největší stín i pohodlí všech lidí kolem.
Naše ručníky byly zmuchlané v odpadkovém koši jen pár kroků od nich.
Zůstala jsem stát. Několik dlouhých vteřin jsem nedokázala udělat ani krok, ani vydat zvuk.
Anička sevřela kelímek oběma rukama.
„Mami… vždyť jsme tam měly naše věci.“
„Vím, miláčku,“ zašeptala jsem. „Vyřeším to.“
„Ale to bylo přece naše místo.“
Pomalu jsem k dvojici došla.
„Promiňte,“ začala jsem klidně, jak jen to šlo. „Tato lehátka jsme měly rezervovaná.“
Žena ani neotočila hlavu.
„Rezervace neplatí, když tu nikdo není.“
„Odešly jsme jen na pár minut pro pití.“
„To mě nezajímá.“
Muž vedle ní se pobaveně ušklíbl, aniž by odlepil zrak od displeje.
„Přesně tak. To není náš problém,“ prohodil.
Ukázala jsem na klipy připevněné ke stolku. Modrou fixou na nich stále stálo číslo našeho pokoje.
„Tyto značky jsou naše.“
Teprve nyní se žena podívala přímo na mě.
Pak její pohled sklouzl k Aničce.
Zastavil se na její holé hlavě, na vystupujících klíčních kostech a nakonec na nemocničním pásku kolem zápěstí.
„Jsou označené naším pokojem,“ zopakovala jsem.
Žena zkřivila ústa v pohrdavém úsměvu.
„Upřímně? Možná byste měly chodit někam, kam se hodíte víc.“
V tom okamžiku jako by zvuk kolem bazénu náhle zmizel.
Přestala jsem slyšet šplouchání.
Hudba z reproduktorů se vytratila.
Dokonce i hučení mixéru z baru jako by někdo vypnul.
Vnímala jsem jen Aniččin krátký, zadržený nádech.
„Třeba by pro vás bylo vhodnější jiné místo,“ dodala žena, tentokrát ještě chladněji.
Strach, únava a bezmoc, které se ve mně celý rok hromadily, se najednou zvedly v jediné prudké vlně. Měla jsem pocit, že buď vykřiknu, nebo se rozsypu přímo na dlažbě.
Anička však stála vedle mě.
Už příliš mnohokrát během léčby sledovala dospělé, kteří o ní mluvili tlumeným hlasem, jako by nerozuměla vlastním výsledkům, bolesti ani tomu, co se kolem ní děje.
Proto jsem se nehádala. Sáhla jsem do koše, vytáhla ručníky a beze slova je přitiskla k sobě.
U vstupní branky stál plavčík a celou situaci viděl.
Nedaleko výdejního pultu s ručníky byl také zaměstnanec hotelu v tmavomodré polokošili se znakem zařízení.
Anička byla z posledních měsíců zvyklá, že dospělí mluví, jako by v místnosti nebyla.
Na okamžik jsem se s tím zaměstnancem setkala pohledem.
Pak jsem oči sklopila jako první.
Vzadu u plotu jsme našly dvě zbylá lehátka. Jedno mělo natržený výplet, druhé bylo z poloviny na prudkém slunci. Anička se na něj posadila a položila smoothie na zem, aniž by se napila.
„Třeba ta první lehátka nebyla doopravdy naše,“ řekla tiše.
Klekla jsem si před ni.
„Byla naše. Měly jsme je označené.“
„Možná jsme na ně ale neměly právo.“
Podívala se směrem k ženě, která se hlasitě smála něčemu na partnerově telefonu.
„Proč nám je tedy nevrátila?“
Neznala jsem odpověď, která by Aničce nevzala další kousek toho dne.
Usmála jsem se na ni nejněžněji, jak jsem dokázala.
„Protože někteří lidé si myslí, že pravidla jsou jen pro ostatní.“
Anička sklopila pohled k nemocničnímu náramku.
A mě zabolelo, že právě v této chvíli hledala jistotu znovu v něm.
„Někteří dospělí zkrátka zapomenou, že i oni musí respektovat druhé,“ doplnila jsem.
Přibližně o dvacet minut později kolem nás prošel zaměstnanec v hotelové polokošili. V rukou nesl lesklou tmavomodrou dárkovou krabici.
Když míjel naše lehátka, nenápadně na mě mrkl.
Nebyl v tom žádný okázalý výraz ani přehrávaná tajemnost.
Jen krátké gesto, kvůli němuž jsem se automaticky narovnala.
Potom zamířil rovnou k ženě na našich původních místech.
„Omlouvám se, paní.“
Při posledním kroku se ještě jednou krátce podíval mým směrem.
Žena si posunula sluneční brýle na temeno.
„Ano?“
Muž v polokošili nasadil dokonale profesionální úsměv.
„Dovolte mi, abych vám poblahopřál. Stala jste se pětistou hostkou, která se tento týden ubytovala v našem hotelu. Připravili jsme pro vás speciální balíček.“
Její výraz se okamžitě proměnil.
„Vidíš, Radku? Říkala jsem ti, že tady se o hosty umějí postarat!“ obrátila se vítězoslavně k partnerovi.
Lidé v okolí začali zvědavě otáčet hlavy.
Ženě se rozzářily oči.
Zaměstnanec jí podal lesklou krabici.
Otevřela ji oběma rukama tak dychtivě, že málem shodila víko na zem.
Uvnitř ležely náramky pro VIP hosty, poukaz na soukromé zastřešené posezení u vody, vouchery do wellness, rodinné fotografování při západu slunce a rezervace ve vyhlášené hotelové restauraci s výhledem na přehradu.
Žena hlasitě zalapala po dechu.
„To snad není pravda!“
Její partner konečně odložil telefon.