— …došlo nám, že jsi úplně sama. A to přece není správné. Jsi naše maminka. Potřebuješ rodinu. Matěj k tobě má blízko, sama to vidíš.
Matěj v tu chvíli jedl třetí karbanátek a vůbec se na mě nedíval.
Ale budiž.
Má ke mně blízko.
— Marku, — řekla jsem klidně. — Kam tím míříš?
— Mami, přestěhuj se k nám. Máme tři pokoje. Jeden ti uvolníme. Budeš u vnuka. S Olgou se o tebe postaráme. Svůj byt můžeš prodat nebo pronajmout. Tobě bude dobře a my budeme mít klid.
Napila jsem se čaje.
Šálek jsem položila na talířek tak opatrně, aby ani necinkl.
— A co chalupa? — zeptala jsem se, jako by mě to napadlo mimochodem.
Olga s Markem si vyměnili pohled.
Trvalo to jen okamžik.
Všimla jsem si ho.
— Jaká chalupa, mami?
— Dědova. Na vesnici. Vždyť je také moje.
— Mami, ty jsi ji ještě…
— Co jsem ještě?
— No… neprodala?
Podívala jsem se na syna.
Dlouze.
Začal rudnout.
Tváře mu ztmavly téměř do barvy mé rtěnky.
— Marku, proč sis myslel, že ji chci prodat?
— Jen jsem to… zaslechl.
— Od koho?
— Od… paní Růženy. Vždyť je to Olžina teta. A ona pije čaj s tou tvojí Ninou…
Tak vznikl celý řetězec.
Nina.
Růžena.
Olga.
Marek.
6:47 ráno.
— Marku, položím ti jedinou otázku. A chci upřímnou odpověď. Znám tě čtyřicet let, takže nemá smysl mi lhát. Kdy ses dozvěděl, že jsem chalupu prodala?
Nastalo ticho.
— Marku.
— Včera večer, mami.
— A proč jsi mi do včerejška osm let nezavolal?
Ticho bylo tak hluboké, že bylo slyšet, jak Matěj křupe okurkou.
Olga okamžitě zasáhla:
— Maminko Anno, proč to říkáte takhle? Vždyť jsme vás vždycky milovali…
— Olgo, — otočila jsem se k ní. — Na prstu máš maminčin prsten. Ten granátový. Ten, který ses údajně ztratila u moře. Kde se vzal?
Olga zbledla.
Rychle schovala ruku pod stůl.
— To není on. Jen se mu podobá.
— Olgo, ten prsten patřil mé matce. Na kameni je po straně prasklina. Z vnitřní strany obroučky je škrábanec připomínající ptáka. Chceš ho sundat a ověříme si to spolu?
Mlčela.
Marek seděl celý rudý a zíral do stolu.
— Mami. Promiň.
— Za ten prsten, nebo za těch osm let?
— Za všechno.
— — —
Vstala jsem.
Přešla jsem k oknu.
Několik minut jsem tam stála.
Je zvláštní, že jsem si celých osm let představovala, jak jednou synovi všechno řeknu.
Jak budu křičet.
Jak je vyhodím.
Jak mu připomenu každou jednotlivou bolest.
Jenže uvnitř jsem cítila klid.
Takový, jaký přichází po prudkém dešti.
Vrátila jsem se ke stolu.
— Marku, poslouchej mě dobře. Chalupa je prodaná. Peníze jsou v bance na tři roky. Bez možnosti předčasného výběru. Ne proto, že bych něco tušila. Prostě byl ten vklad výhodnější.
Marek náhle ožil:
— Mami, tak za tři roky by se s tím dalo…
— Dalo. Za tři roky peníze vyberu a pojedu do lázní. Potom do hor. Nikdy jsem tam nebyla, představ si to. Koupím si nový kabát. Nechám si pořádně opravit zuby. A jestli něco zůstane, zůstane to mně.
— Mami, proč to děláš?
— Tobě, Marku, nezůstane nic.
Zvedl ke mně oči.
— Ne proto, že jsem zlá. Ale protože jsi osm let žil, jako bych neexistovala. Tak si můžeš představit, že pro mé peníze také neexistuješ. Myslím, že je to spravedlivé.
Olga se okamžitě ozvala:
— Ale co Matěj…
— Matěj ano.
Oba se na mě podívali.
— Už dávno jsem mu založila vlastní účet. Každý měsíc na něj posílám menší částku. Do jeho osmnácti let se nastřádá dost peněz na vzdělání. Vy dva k nim ale nemáte přístup. Všechno je nastavené tak, jak má být.
Olga sebou trhla.
Marek jí položil ruku na koleno.
Mlč.
— A ještě ten prsten, — pokračovala jsem. — Olgo, sundej ho.
— Maminko Anno…
— Sundej ho. Patřil mé matce. Neztratila jsi ho. Mám fotografie, popis mezi maminčinými dokumenty i svědky. Nechci kvůli tomu chodit k právníkovi. Ty bys také nejspíš nechtěla.
Olga si prsten stáhla.
Položila ho na ubrus vedle talíře s koláčem.
Vzala jsem ho.
Byl studený.
Maminčin.
Navlékla jsem si ho na prst.
Seděl mi přesně.
— — —
Za dvacet minut odjeli.
Bez hádky.
Bez křiku.
Olga mlčela.
U dveří se Marek ještě otočil.
— Mami… můžeme někdy přijet? Jen tak. Bez řečí o penězích. S Matějem.
Podívala jsem se na něj.
Čtyřicetiletý muž.
Můj syn.
Tentýž chlapec, který ve dvanácti letech přišel o otce. Jeho otec odešel ve čtvrtek večer a sbalil si věci, zatímco byl Marek na tréninku.
Vychovala jsem ho sama, dokud do našeho života nevstoupil Bohuslav.
Bohuslav si ho úředně neosvojil.
Šest let ho však vozil na tréninky a ani jednou mu neřekl „tvůj syn“.
Vždycky říkal:
„Náš.“
A teď ten čtyřicetiletý muž stál u mých dveří a poprvé po osmi letech se mi skutečně díval do očí.
V těch očích byla vina.
Ale díval se.
— Můžete přijet, Marku. S Matějem. Olga zatím raději ne. Ať o tom tři měsíce přemýšlí. Potom uvidíme.
Přikývl.
Odešel.
Zavřela jsem dveře.
Posadila se na stoličku v předsíni.
Seděla jsem tak asi pět minut.
Potom jsem šla do kuchyně, setřela si rtěnku ubrouskem, umyla nádobí a zalila muškáty.
Všech šest květináčů.
Život pokračoval.
— — —
Uplynuly čtyři měsíce.
Marek teď přijíždí každou sobotu.
Sám.
A s Matějem.
Smažíme bramboráky.
Matěj strouhá brambory na hrubém struhadle a pokaždé se ptá:
— Můžu ještě jeden?
Říká mi babi Anno.