Jednou řekl prostě:
— Babičko.
A já pak to slovo nosila půl dne v sobě jako něco hřejivého.
Marek opravil kohoutek v kuchyni i zásuvku v koupelně.
Ukázalo se, že jeho ruce si ještě pořád pamatují.
Říká, že příště přiveze novou baterii, protože ta stará už za nic nestojí.
Olga zatím nepřijela.
Jednou mi zavolala.
Omluvila se za prsten.
Řekla jsem jí:
— Dobře, Olgo. Je to uzavřené. Žij.
Nic dalšího.
Jestli někdy přijede, posadíme ji ke stolu.
Jestli nepřijede, přežiju to také.
V květnu mi Tereza, nová majitelka chalupy, poslala fotografii.
Pivoňky.
Růžové, mohutné, těžké.
Rozkvetlé v celé své kráse.
Některé z dětí je už přivázalo ke kolíkům.
Křivě.
Ale přivázalo.
Ukázala jsem fotografii Matějovi.
— Kdo je zasadil? — zeptal se.
— Moje maminka.
— A kde je?
— Daleko. Ale květiny zůstaly.
Chvíli o tom přemýšlel.
Pak řekl:
— Tak je to v pořádku.
Fotografii jsem vytiskla a pověsila na lednici.
Vedle ní je pořád ten obrázek kočky s obrovskými vousy.
A rtěnku „Zralá višeň“ teď používám každou neděli.
Jen tak.
Pro sebe.
Podívám se do zrcadla a řeknu:
— Tak co, Aničko…
A vyrazím do sboru.
— — —
Ženy, chci říct jen jednu věc.
Jestli si na vás dospělé děti vzpomenou pouze ve chvíli, kdy máte něco cenného — peníze, byt, pozemek nebo dědictví — není to láska.
Je to zájem.
A není vůbec hanba nechat si vlastní peníze pro sebe.
Na lázně.
Na zuby.
Na nový kabát.
Na cestování.
Na klidné a důstojné stáří, které jste si samy zasloužily.
Ti, kteří vás opravdu milují, přijedou i bez peněz.
Jen proto, aby si k vám sedli.
Pomohli nastrouhat brambory na bramboráky.
A zeptali se:
— Babičko, můžu ještě jeden?
Na to nezapomínejte.