I samotné německé velení zůstalo ohromeno: tragický příběh chorvatského pluku, který se u Stalingradu držel, dokud téměř nezmizel do posledního muže

V té době už měl útvar za sebou řadu urputných bojů a jeho osobní stav byl několikrát doplňován novými muži. Přes utrpěné ztráty byl pluk nadále považován za bojeschopný a účastnil se útočných operací na jižním úseku fronty.

Na jaře a v létě roku 1942 byli Chorvati opakovaně zmiňováni v německých hlášeních jako jednotka, která se vyznamenala. Pro vedení NDH to byl vítaný materiál k rozsáhlé propagandistické kampani.

Když začala bitva o Stalingrad, chorvatský pluk se ocitl uvnitř jednoho z největších a nejkrvavějších střetnutí světových dějin.

Pouliční boje se vyznačovaly nesmírnou krutostí. Téměř každá budova se měnila v samostatný opěrný bod a kontrola nad jedinou čtvrtí mohla během jednoho dne několikrát přejít z jedné strany na druhou.

Jednotky přicházely o obrovské počty mužů pod dělostřeleckou palbou, při leteckých úderech, ostřelování odstřelovači i v boji zblízka. V takových podmínkách postupně ztrácely schopnost plnohodnotně jednat i zkušené formace.

Chorvatský pluk nebyl výjimkou. Do podzimu roku 1942 se jeho početní stav citelně zmenšil. Přesto zbývající vojáci pokračovali v účasti na nejtěžších operacích uvnitř města.

Na podzim roku 1942 dorazil na frontu Ante Pavelić. Setkal se s vojáky, předal jim vyznamenání a pronesl projevy o povinnosti, cti a věrnosti spojeneckým závazkům.

Pro mnoho příslušníků pluku měla tato návštěva značný morální význam. Vedení NDH se snažilo ukázat, že stát je na své bojovníky hrdý a že jejich účast ve válce chápe jako historické poslání.

Jenže už o několik měsíců později bylo zřejmé, že postavení německých vojsk u Stalingradu se prudce zhoršuje.

Po zahájení sovětské operace Uran se německá 6. armáda ocitla v obklíčení. Spolu s ní zůstaly ve stalingradském kotli také chorvatské jednotky.

Zásobování se téměř zastavilo. Chyběla munice, potraviny, léky i teplé zimní oblečení. Vojáci trpěli mrazem, nemocemi, hladem a neustávajícími boji.

Velitelé chápali, že naděje na záchranu se každým dnem zmenšuje. Přesto většina jednotek dál držela své pozice až do poslední možné chvíle.

V lednu 1943 zůstaly z pluku už jen malé skupiny vyčerpaných mužů. Mnozí byli ranění, omrzlí nebo na samé hranici fyzických sil.

Jak se osobní stav zmenšoval, bylo stále jasnější, že dějiny této jednotky se blíží ke konci. Poslední pokusy o organizovaný odpor už nemohly změnit celkový výsledek bitvy.

Na konci ledna se z obklíčení podařilo vyvézt jen malé množství raněných vojáků. Pro většinu těch, kteří kdysi odešli na východní frontu, skončila cesta mezi troskami Stalingradu.

Podle různých údajů uniklo smrti ve stalingradském kotli jen málo z mnoha tisíc dobrovolníků, kteří plukem během jeho existence prošli. Někteří byli evakuováni letadly, část padla do zajetí a mnozí zůstali zapsáni mezi nezvěstnými.

Právě proto bývá osud 369. pluku označován za jednu z nejtragičtějších kapitol účasti chorvatských dobrovolníků ve druhé světové válce.

Příběh chorvatského pluku ukazuje, jak nebezpečné může být spojení ideologie, propagandy a bezpodmínečné věrnosti politickým vůdcům. Tisíce mladých mužů odešly na frontu s nadějí, že se stanou hrdiny své doby, ale nakonec byly vtaženy do jedné z nejstrašnějších katastrof 20. století.

Projevovali skutečnou vytrvalost, disciplínu i osobní odvahu. Tyto vlastnosti však byly použity ve službách cizí války a cizích politických cílů.

Osud 369. chorvatského pluku připomíná, že odvaha sama o sobě ještě nečiní zvolenou cestu správnou. Někdy se i ti nejstatečnější vojáci stávají oběťmi rozhodnutí politiků, kteří stojí daleko od přední linie.

Dnes historici vnímají příběh chorvatských dobrovolníků u Stalingradu jako jeden z nejvýraznějších příkladů účasti zahraničních spojenců Německa ve válce proti Sovětskému svazu. Jejich cesta začala nadšením, hlučnými sliby a vírou ve vítězství, ale skončila v jednom z nejkrvavějších střetnutí světových dějin.

Paměť na tyto události není důležitá jen jako součást vojenské kroniky. Je také varováním před tím, kam mohou vést politický radikalismus, kult vůdce a slepá víra v ideologická hesla.