„Rozhodl se dívku vyzkoušet a předstíral, že je na tom špatně. Místo drahé restaurace ji pozval jen do obyčejného parku. Jenže na konci večera mu ukázala, jaká doopravdy je.“
Když mi bylo třicet, navenek jsem působil jako člověk, kterému se v životě povedlo skoro všechno. Měl jsem vlastní síť autoservisů, prostorný dům za městem, slušné terénní auto a příjem, díky kterému jsem nemusel přemýšlet nad každou korunou. Lidé kolem mě by nejspíš řekli, že mi nic nechybí. Jenže uvnitř zůstávalo prázdné místo, a nejvíc se ozývalo pokaždé, když přišla řeč na vztahy.
Pořád se opakoval stejný scénář. Dokud ženy věřily, že jsem jen obyčejný muž, mluvily se mnou uvolněně. Jakmile ale zjistily, že nejsem bez peněz, něco se změnilo. Úsměvy začaly být opatrnější, věty promyšlenější a mezi slovy se objevovaly nenápadné narážky. Přestávaly ve mně vidět člověka se zvyky, strachy, slabostmi a obyčejnými přáními. Už jsem pro ně nebyl Jakub. Byl jsem možnost.
Časem mě to nepřestalo jen unavovat. Začalo mě to rozčilovat. Čím dál častěji jsem si kladl otázku, jestli ještě vůbec existuje čistá upřímnost, nebo jestli se všechno kolem mě dávno točí jen kolem výhod.
Právě v té době jsem se přes internet seznámil s Lenkou. Její profil mě z nějakého důvodu zastavil mezi všemi ostatními. Neměla tam fotografie z luxusních hotelů ani pózy, které měly dokazovat dokonalý život. Jen pár obyčejných snímků, krátký popis a trochu nesmělé věty. Pracovala jako zdravotní sestra a psala tak, jako by se nesnažila dělat lepší, než ve skutečnosti je.
Psali jsme si asi týden. Bylo to klidné, bez tlaku, bez vyptávání na peníze, bez snahy zjistit, kam patřím a co si můžu dovolit. Když se naše konverzace přirozeně dostala k tomu, že bychom se mohli vidět, napadlo mě udělat malou zkoušku.
Navrhl jsem park. Žádné auto, žádná večeře v podniku, žádná pečlivě naaranžovaná první schůzka.
„Auto mám teď v servisu, s penězi to momentálně taky není slavné, výplatu mi zdrželi,“ napsal jsem jí a čekal jsem, co se stane.
Po takových slovech většinou zájem velmi rychle ochladl. Jenže Lenčina odpověď byla prostá a pro mě nečekaná:
„To vůbec nevadí. Procházka je možná ještě lepší.“
Tehdy jsem se rozhodl dotáhnout svůj plán do konce.
Vytáhl jsem ze skříně starou bundu, kterou jsem neměl na sobě od studentských let. Oblékl jsem si obyčejné džíny a ochozené tenisky. Drahé hodinky jsem nechal doma a na zápěstí si vzal levný náramek. Do kapsy jsem dal jen pár bankovek a drobné, tak akorát, abych nepůsobil úplně bez prostředků.
Do parku jsem dorazil dřív. Sedl jsem si na lavičku a najednou si uvědomil, že jsem nervózní způsobem, který jsem před schůzkami už dávno nezažíval.
Lenka přišla přesně včas. Bez výrazného líčení, bez snahy oslnit, v jednoduchém kabátku, s otevřeným pohledem a lehkým úsměvem.
— Ahoj, ty jsi Jakub? — zeptala se.
— Jo. Promiň, že je to dneska takové… skromné. Nemám zrovna nejlepší období.
Uvnitř jsem se připravil na reakci, kterou jsem znal až příliš dobře. Rozpačitost, zklamání, odstup. Ona ale jen klidně pokrčila rameny.
— To je v pořádku. Hlavní je, že jsme se potkali. Půjdeme?
Vydali jsme se alejí. Rozhovor se rozběhl překvapivě snadno. Nebyla v něm hraná důležitost, žádné předvádění ani snaha zapůsobit. Mluvili jsme o dětství, o knihách, o náhodných vzpomínkách a o tom, proč někdy déšť uklidní člověka víc než jakákoli hudba.
Nevyptávala se mě na práci, nezajímala se o můj příjem, nesnažila se odhadnout, jak moc jsem „perspektivní“. Její pozornost mířila jinam — k tomu, co si myslím, jak reaguji, jak mluvím a kam se dívám.
Postupně jsem přestával hrát roli, kterou jsem si sám vymyslel. S každým dalším krokem bylo snazší být prostě sám sebou.
V jednu chvíli jsem dokonce zapomněl, proč jsem celé tohle divadlo vůbec začal.
Čas utekl skoro nepostřehnutelně. K večeru se ochladilo a oba jsme začali mít hlad. Nedaleko stál malý stánek s kávou a něčím rychlým k jídlu.
— Dáme si něco? — navrhl jsem. — Ale žádná restaurace. Upřímně, teď bych ji neutáhl.
Záměrně jsem vytáhl peníze trochu neobratně, jako bych přepočítával poslední bankovky a drobné.
— Dvě kávy a jednu bagetu. Rozdělíme se napůl, — řekl jsem prodavači.
Nenápadně jsem sledoval Lenku a čekal aspoň náznak nespokojenosti. V hlavě se mi už samy skládaly známé možnosti: ochladne, zklame se, najde si důvod odejít.
Ona ale jen stála vedle mě a klidně pozorovala večerní kolemjdoucí.
— Je dneska hezký večer, viď? — řekla tiše.
Na okamžik mě tím úplně vyvedla z míry.
— Jo… hezký.
Sedli jsme si na lavičku. Lenka držela kelímek s kávou oběma rukama, jako by se neohřívala jen nápojem, ale i samotným tichem mezi námi. Nebyla v ní podrážděnost, srovnávání, skrytá výčitka ani nátlak.
Pořád jsem čekal, že se stane něco, co ten zvláštní klid rozbije.
Jenže minuty plynuly a nic se neměnilo.
Lenka mi vyprávěla, že po některých směnách v nemocnici na ni padá únava, která se nedá vysvětlit jen fyzickou prací. Poslouchal jsem ji a najednou jsem si všiml, že i já mluvím upřímněji než obvykle.
