— Hlupák? — zasmála se. Tentokrát však v jejím smíchu nebyla ani špetka bolesti, křivdy či zklamání. — Ne, Radku. Hlupáka jsi ze sebe udělal ty sám. A víš co? Já tě z bytu ani vyhazovat nebudu. Odcházím dobrovolně. Byt je napsaný na mě, auto je moje a naše dítě zůstane se mnou. Vždyť jsi kamarádům tak přesvědčeně říkal: „Komu by byla beze mě dobrá?“ Teď konečně dostaneš příležitost zjistit, kdo bude potřebovat tebe.
Pevně sevřela madlo kufru, zkontrolovala zaklapnutý zámek a vykročila ke dveřím. Když procházela kolem manžela, který stál zcela ochromený a nedokázal ze sebe dostat jediné slovo, lehce ho políbila na tvář.
— A ještě něco… Pozdravuj Petru. Teď bude mít dokonalou příležitost dokazovat ti každý den, jak je nenahraditelná. Až bude prát tvoje ponožky, poslouchat tvoje nekonečné vychloubání a předstírat, že ji všechny ty příběhy pořád ještě zajímají.
Dveře za ní tiše zapadly.
Radek zůstal sám uprostřed předsíně. Bez hnutí zíral na kliku, jako by čekal, že se Lucie každou chvíli vrátí, pobaveně se usměje a řekne mu, že to celé byl jen nepovedený žert.
Nic takového se ale nestalo.
Teprve tehdy naplno pochopil, co se skrývalo za jejím tajemným úsměvem. Nebyl to úsměv ženy, která se snaží zakrýt bolest nebo ponížení. Byl to tichý úsměv člověka, který už své rozhodnutí učinil — a zvítězil.
Celou dobu si namlouval, že všechny přechytračil, že drží situaci pevně v rukou a že jeho lež nikdy nikdo neodhalí. Ve skutečnosti však nejdůkladněji klamal právě sám sebe.
Jediným člověkem, který nakonec v celém příběhu působil směšně, byl on.
A vzpomínka na jeho sebevědomé vychloubání před známými u garáží se během několika minut proměnila z domnělého triumfu v nejponižující chvíli jeho života — v okamžik, za který zaplatil ztrátou všeho, co mělo skutečnou cenu.