Rozesmála se.
Pak si bezděčně sáhla na nemocniční náramek.
Její úsměv na okamžik zeslábl.
„Myslíš, že už bych ho měla sundat?“
„Až sama ucítíš, že nastal správný čas.“
Několik vteřin si náramek mlčky prohlížela.
„Ještě ne,“ rozhodla nakonec.
„Tak ještě ne.“
U bazénu jsme našly dvě výborně umístěná lehátka pod širokým slunečníkem, hned vedle mělké části.
Byla dost blízko, abych na Elišku dobře viděla, ale zároveň stranou od největšího hluku.
Přesně podle pokynů jsem na obě lehátka rozložila ručníky a připevnila je plastovými klipy.
Na každém bylo modrým fixem napsané číslo našeho pokoje.
Eliščin ručník jsem ještě jednou uhladila.
V posledních měsících potřebovala, aby některé věci zůstaly dokonale rovné a na svém místě.
Nemoc jí vzala skoro všechno, nad čím mohla mít kontrolu.
Nemohla rozhodovat, kdy půjde do nemocnice.
Co jí lékaři píchnou do žíly.
Kdy jí bude špatně.
Kdy bude smět domů.
Kdy se vrátí do školy.
Proto jsem se jí snažila vracet alespoň malé jistoty, kdykoli to bylo možné.
Rovně složený ručník.
Správně utažené brýle.
Výběr příchuti nápoje.
Možnost rozhodnout, zda už sundá nemocniční náramek.
Téměř půl hodiny si hrála ve vodě.
Přes růžové brýle se smála pokaždé, když jí někdo vyšplíchl vodu do obličeje. Několikrát se ke mně otočila, aby se ujistila, že ji sleduji, a pokaždé mi nadšeně zamávala.
„Mami, tady je to nádherné!“ zavolala.
Za tmavými slunečními brýlemi jsem musela zamrkat, abych zadržela slzy.
„Já vím, zlatíčko.“
„Já to tady opravdu miluju.“
Vypadala šťastně.
Ne statečně.
Ne odhodlaně.
Ne jako dítě, které všichni chválí za to, kolik bolesti snese.
Prostě šťastně.
Po chvíli dostala chuť na jahodový koktejl.
„Můžeme si dojít pro pití?“ zeptala se.
„Samozřejmě.“
Než jsme odešly, ještě jsem zkontrolovala klipy.
Oba držely pevně.
„Budeme hned zpátky,“ řekla jsem spíš pro sebe než pro Elišku.
Pryč jsme byly nejvýš patnáct minut.
Možná ani tolik ne.
U baru se před námi zdržovala rodina se třemi dětmi a obsluha připravovala několik nápojů najednou. Eliška mezitím vybírala, zda chce jahodový koktejl samotný, nebo s banánem.
Nakonec zvolila jahodový.
„A příště banánový,“ oznámila.
Když jsme se vrátily, obě lehátka byla obsazená.
Nejprve jsem si myslela, že jsme si spletly místo.
Rozhlédla jsem se po slunečnících, mělké části bazénu i stolku vedle lehátek.
Nespletly jsme se.
Na mém lehátku pohodlně odpočívala žena v bílých značkových plavkách.
Sluneční brýle měla zasunuté do dokonale upravených vlasů a působila, jako by celý prostor kolem bazénu patřil jen jí.
Na Eliščině lehátku seděl muž, nejspíš její partner, a bez zájmu přejížděl prstem po displeji telefonu.
Ani jeden z nich nevypadal, že by měl sebemenší pochybnost o svém právu zabrat nejlepší místa.
Naše ručníky byly zmačkané v odpadkovém koši několik kroků od nich.
Zůstala jsem stát.
Několik dlouhých vteřin jsem nedokázala udělat ani říct vůbec nic.
Dívala jsem se na ručníky.
Na klipy položené na stolku.
Na ženu, která se pohodlně opírala do mého lehátka.
Na muže sedícího přesně tam, kde ještě před chvílí ležel dokonale uhlazený Eliščin ručník.
Dcera sevřela kelímek s koktejlem oběma rukama.
„Mami… vždyť to jsou naše lehátka.“
„Já vím,“ řekla jsem tiše.
„Tohle bylo moje místo.“
„Já vím, zlatíčko. Vyřeším to.“
Pomalu jsem k nim došla.
Srdce mi bušilo, přestože jsem se snažila působit klidně.
„Promiňte,“ začala jsem. „Tato lehátka jsme měly rezervovaná.“
Žena ani nezvedla hlavu.
„Rezervace neplatí, když na nich zrovna nesedíte.“
„Odešly jsme jen pro pití. Byly jsme pryč sotva pár minut.“
Pokrčila rameny.
„To není můj problém.“
Muž vedle ní se krátce ušklíbl, ale oči od telefonu nezvedl.
Podívala jsem se na plastové klipy ležící u stolku.
Modrým fixem na nich bylo stále jasně napsané číslo našeho pokoje.
„Ty klipy jsou naše. Personál nám včera vysvětlil, že takhle se lehátka označují.“
Žena mlčela.
„Ručníky byly připnuté,“ pokračovala jsem. „Musela jste je sundat.“
Teprve tehdy ke mně zvedla oči.
Pak se podívala na Elišku.
Její pohled pomalu sklouzl po dceřině holé hlavě, po úzkých ramenou, příliš hubených pažích a nakonec se zastavil na nemocničním náramku.
Na jednu krátkou vteřinu jsem věřila, že se v ní něco pohne.
Že si uvědomí, před kým stojí.
Že alespoň z rozpaků vstane.
Místo toho se jí ústa stáhla do pohrdavého úsměvu.
„Upřímně?“ řekla. „Možná byste měly jezdit tam, kde se budete hodit víc.“
V té chvíli jako by se celý bazén zastavil.
Přestala jsem slyšet šplouchání vody.
Hudba z reproduktorů zmizela.
Dokonce i hlučný mixér od baru jako by náhle zmlkl.
Jediným zvukem, který ke mně došel, byl Eliščin krátký, přerývaný nádech.
„Co tím myslíte?“ zeptala jsem se, přestože jsem přesně věděla, co tím myslí.
Žena si znovu nasadila sluneční brýle.
„Myslím tím, že existují místa vhodnější pro lidi, kteří potřebují… zvláštní podmínky.“
Poslední dvě slova vyslovila tak, jako by mluvila o něčem obtěžujícím.
Celý rok strachu, bezmoci a vyčerpání se ve mně zvedl s takovou silou, že jsem měla pocit, že se buď rozkřičím, nebo se přímo před ní rozpadnu.