„Prodáš byt a peníze dáš mým příbuzným. Jestli to odmítneš, opravdu nevím, k čemu mi je manželka, která takhle myslí jen na sebe,“ pronesl Petr a opatrně odložil šálek do dřezu, jako by Janě právě oznámil předpověď počasí na zítřek.
Jana seděla u kuchyňského stolu a upřeně se na něj dívala.
Ještě před hodinou si myslela, že dnešní večer byl jen trochu zvláštní.
Teď už chápala, že podivné nebylo pouze dnešní setkání.
Něco se dělo celý měsíc. Jen jí to všichni pečlivě zatajovali.
„Řekni to ještě jednou,“ požádala tiše.
Petr se otočil.
„Co přesně?“
„To, co jsi právě řekl o mém bytě.“
„Jano, nezačínej s tím. Vždyť jsme se už rozhodli.“
„Kdo jsme?“
Petr náhle zmlkl.
A právě to krátké ticho Janu vyděsilo víc než všechna jeho předchozí slova.
Ukázalo se, že Petrovi příbuzní už všechno skutečně dávno vyřešili.
Jen samotná Jana u toho rozhodování nebyla.
Všechno začalo při rodinné večeři u Petrovy matky a otce.
Alena a Milan se přibližně před pěti lety rozhodli postavit nový dům na pozemku, kde dříve stála jejich stará chalupa.
Původní plán byl skromný: kuchyň, dvě místnosti a malá veranda.
Milan však brzy usoudil, že když už se staví, musí být dům pořádný.
Do projektu přibylo celé patro.
Potom samostatná kotelna.
Následovalo rozšíření kuchyně, protože „kam se asi posadí celá rodina, až přijede na návštěvu“.
Nakonec naplánovali ještě prostornou terasu.
Rozměry budoucího domu rostly mnohem rychleji než příjmy jeho majitelů.
Stavební materiál mezitím výrazně zdražil.
Milan odešel do důchodu a práce začaly váznout.
Petrova mladšího bratra Lukáše, kterému bylo třiatřicet, napadlo podnikat. Otevřel obchod s náhradními díly pro automobily.
Zpočátku všem příbuzným sebejistě tvrdil, že za dva roky budou litovat, že se nestali jeho společníky.
Po roce však podobné řeči zmizely.
Prodejna sice fungovala dál, ale volných peněz se Lukášovi neustále nedostávalo.
Jednou potřeboval rozšířit sortiment.
Podruhé musel zaplatit další dodávku zboží.
Jindy zase nutně pořizoval nové vybavení.
A výdaje za reklamu byly najednou označovány za „výhodnou investici“, nikoli za obyčejné utrácení.
Při jedné z nedělních večeří si Alena zhluboka povzdechla.
„Kdybychom teď tak našli alespoň milion a půl na stavbu. Za ty peníze bychom dokončili celé přízemí.“
Lukáš okamžitě navázal:
„Já zase potřebuju dva miliony. Kdybych je měl, konečně bych obchod pořádně rozjel.“
Jana klidně jedla salát. Zatím nechápala, proč by se jí měly týkat cizí finanční plány.
Petr se zeptal:
„Takže dohromady potřebujeme tři a půl milionu?“
„Raději čtyři,“ opravila ho matka. „Ať něco zůstane jako rezerva.“
Po těch slovech se Alena podívala na Janu.
„Tvůj byt má teď přibližně takovou hodnotu.“
Jana si nejdřív myslela, že jde o nepovedený vtip.
„Který byt?“
„Ten po babičce.“
Jana přestala jíst a položila vidličku.
„A co s ním?“
„Jak co? Prodá se.“
Alena to řekla s takovou lehkostí, jako by navrhovala vyhodit starou skříň.
Lukáš se okamžitě rozzářil.
„Mimochodem, teď je na prodej docela dobrá doba. A ten byt je na skvělém místě.“
„Jak víš, kolik stojí?“
„Už jsme se dívali na inzeráty.“
Jana pomalu obrátila pohled k Petrovi.
Její manžel se právě s neobvyklým zaujetím věnoval košíku s pečivem.
V tu chvíli jí poprvé došlo, že ten nápad nevznikl dnes.
Alena už mezitím rozdělovala peníze, které ještě nikdo neměl.
„Milion a půl půjde na naši stavbu. Dva miliony dostane Lukáš. Zbytek zatím odložíme, kdyby se něco objevilo.“
„Kam ho odložíme?“ zeptala se Jana nevěřícně.
„Můžeme ho dát Petrovi na účet.“
U stolu zavládlo ticho.
Dokonce i Milan přestal lžící ťukat do talíře.
Jana pomalu odsunula misku se salátem.
Během několika minut se její byt, jehož hodnota se pohybovala kolem čtyř milionů, v představách příbuzných proměnil v dokončené přízemí venkovského domu, rozšířený obchod s autodíly a jakousi finanční rezervu.
Nejhorší však bylo něco jiného.
Nikoho ani nenapadlo zeptat se, zda se Jana svého bytu vůbec hodlá vzdát.
Zajímalo je jen, kdo kolik dostane.
Cestou domů Jana mlčela.
Pořád ještě čekala, že Petr řekne něco jako:
„Nevšímej si toho. Máma si zase něco vymyslela.“
Jenže Petr neřekl vůbec nic.
Když přišli domů, začala proto Jana sama.
„Věděl jsi o tom předem?“
„O čem?“
„Petře, nehraj si na vyšetřovatele. Mluvím o prodeji mého bytu.“
Manžel se zamračil.
„Jen jsme zvažovali různé možnosti.“
„Jak dlouho?“
„Asi tři týdny.“
A potom vyslovil svůj požadavek.
Jana má nemovitost prodat.
Peníze předat jeho rodině.
Jinak prý nechápe, proč by měl mít za manželku ženu, která se drží vlastních metrů čtverečních, i když její blízcí potřebují pomoc.
Jana nebyla bohatá ani posedlá spořením.
Bylo jí třicet sedm let. Pracovala jako ekonomka ve velké velkoobchodní firmě a vydělávala něco přes sto tisíc měsíčně.
Petr pracoval jako servisní vedoucí v autosalonu a jeho plat byl o něco vyšší než její.
Byli manželé osm let.
Před šesti lety si pořídili na hypotéku dvoupokojový byt.
Ten patřil oběma.
Stejně jako dluh u banky.
Každý měsíc spláceli šedesát dva tisíc a peníze šly ze společného rozpočtu.