Ignác
Část první. Chlapec na peci
Zima roku 1907 byla krutá. Simbirský kraj zasypal sníh a v malé vesnici Pokrov se závěje téměř dotýkaly střech. Mráz byl tak silný, že se zdálo, jako by ptáci padali z nebe. Možná mi to tak vyprávěla babička a po letech se některé podrobnosti promíchaly. Na počasí však nakonec nezáleží.
Toho dne seděl dvanáctiletý Ignác na vychladlé peci a tiskl si kolena k hrudi. Už tři dny se v ní netopilo. Nebyl nikdo, kdo by přiložil. Před třemi dny zemřela jeho babička Pelagie.
Když jsem ten příběh slyšel poprvé, sevřelo se mi hrdlo. Jen si to představte: dítě samo v promrzlé chalupě, bez dospělého, který by se o něj postaral. Už při té představě člověku běhá mráz po zádech.
Ignác byl drobný, hubený chlapec s velkýma očima, v nichž bylo víc vážnosti než dětské bezstarostnosti. Měl hlad a strach, ale neplakal. Držel se, jak dokázal.
Babička Pelagie pro něj znamenala celý svět. Mluvila na něj laskavě, hladila ho po vlasech a z jarmarku mu občas přivezla lízátko nebo perník. Ignác sladkosti nikdy nesnědl hned. Schovával si je pod polštář, aby z nich měl radost co nejdéle.
Jeho matka zemřela při porodu. A měsíc předtím, než se Ignác narodil, odvedli jeho otce Fjodora Lapteva na nucené práce za krádež. Babička říkávala, že tam zmizel. Nepřišel od něj jediný dopis ani zpráva.
Kromě Pelagie neměl chlapec nikoho. Opravdu nikoho.
Příbuzní se však brzy objevili. Bylo co dědit: pevný dům a trochu hospodářství. A hned se začalo mluvit o tom, co s Ignácem bude.
Tři dny se u něj střídaly různé příbuzné. Jedna přinesla něco k jídlu, jiná u něj přespala, další zase odešla. Ignác celou dobu seděl na peci, mlčky je pozoroval a nic neříkal.
Dokud žil s babičkou, příbuzní se ukazovali jen zřídka a k sobě ho téměř nezvali. Teď se však chalupa náhle zaplnila lidmi.
Třetího dne přišla Agáta, Ignácova sestřenice, dcera zesnulého bratra jeho otce. Byla o šestnáct let starší, měla tři děti a za manžela přísného Řehoře.
Jejich vlastní dům před půl rokem vyhořel. Agáta, Řehoř i jeho sourozenci se teď tísnili v malé chalupě, kde žilo třináct lidí. Sotva se tam dalo dýchat.
Agáta vešla dovnitř, rozhlédla se, sundala šátek a pověsila ho na věšák. Babiččin šátek, který tam visel, bez zájmu shodila na lavici.
Ignác se na peci přikrčil. Sledoval cizí ruce, jak se dotýkají věcí, které patřily Pelagii, a uvnitř ho pálila bezmoc.
„Proč tam sedíš jako sova? Slez dolů!“ poručila mu Agáta.
Ignác pomalu sestoupil. Agáta si ho prohlédla od hlavy k patě a nespokojeně sevřela rty.
„Jsi samá kost. To tě babička vůbec nekrmila?“
„Krmila,“ odpověděl tiše. „Vařila kaši, pekla placky a dělala polévku v hrnci.“
„Tak z toho asi nic neměl,“ zavrtěla hlavou a zavolala do síně: „Řehoři, co tam pořád děláš? Pojď dovnitř!“
Řehoř vešel, mlčky si sundal čepici, pokřižoval se před ikonou a posadil se na lavici. Na Ignáce se ani nepodíval, jako by v místnosti vůbec nebyl.
Postupně přicházeli další příbuzní — dospělí, stařeny i děti. Každý přinesl něco na smuteční stůl, protože toho dne uplynuly tři dny od Pelagiiny smrti.
Všichni vzdychali, naříkali a vzpomínali na zemřelou v dobrém. Nikdo však nepromluvil k Ignácovi. Nikdo se nezeptal, jak mu je, nepohladil ho ani mu neřekl jediné vlídné slovo.
Jako by ten chlapec v domě vůbec neexistoval.
Všichni se obraceli na Agátu, jako by se z ní přes noc stala hospodyně. A ona se tak také chovala. Rozhodovala v domě, jako by jí patřil odjakživa.
„Agáto, koukám, že už ses tu zabydlela,“ poznamenala jedna z žen. „Rychle sis dům přivlastnila.“
„Vždyť víš, Marie, jak žijeme,“ odpověděla Agáta a otřela si ruce do utěrky. „Po požáru jsme se museli vrátit k rodičům. Třináct lidí v jedné chalupě, člověk se tam nemůže ani nadechnout. A Pelagiin dům je pevný. Proč by měl zůstat prázdný? S Řehořem jsme to probrali a rozhodli se, že se sem přestěhujeme. Všem se uleví a o sirotka se postaráme.“
„K čemu ti je sirotek?“ uchechtl se starý Jáchym, který byl s rodinou spřízněný kdovíjak. Ani Ignác si nikdy nezapamatoval, z které strany vlastně pocházel. „Potřebuješ ten dům, ne kluka.“
„Dům potřebuji, to nebudu zapírat,“ přikývla Agáta. „Když ho nevezmeme my, vezme si ho někdo jiný. A mám tři malé děti.“
Ignác promluvil poprvé:
„Já můžu žít sám. Už jsem dost velký. Umím zatopit, přinést vodu i nasekat dřevo. Jídlo si také dokážu připravit.“
Dospělí ztichli a obrátili se k němu. V jejich očích zahlédl překvapení. Potom se Marie, ačkoli byl smuteční den, rozesmála.
„To je vtip! Mlč, chlapečku. Kdo by ti dovolil bydlet samotnému?“
„Ignáci, raději do toho nemluv,“ řekla Agáta mírným hlasem, v němž však nebylo nic laskavého. „Dospělí se baví. Jsi ještě malý, abys rozhodoval, kde a s kým budeš žít.“
„A hlavně z čeho!“ dodal Jáchym a nacpával si dýmku. „Půjdeš krást jako tvůj otec, galejník?“
„Nemluv tak o mrtvém,“ napomenula ho jedna z žen.
„Ať o něm mluvím nebo ne, když se toho kluka nikdo neujme, půjde ve stopách svého otce.“