Ráno po svatební oslavě naplnila hotelový pokoj vůně čerstvě natrhaných květin, drahého parfému a kávy, která už mezitím stačila trochu vychladnout. Sluneční paprsky pronikaly skrz těžké závěsy a kreslily na stěny i podlahu teplé zlaté pruhy. Na židli bezstarostně ležel závoj, který si Alena sundala předchozího dne, a vedle něj stály napůl sbalené kufry.
Seděla na kraji postele a tiše pozorovala Davida. Ještě spal. Ve spánku působil tak klidně, že bylo skoro těžké uvěřit, co je čeká. Už brzy se měli vydat na cestu, o které celé měsíce mluvili a snili.
Vtom se na nočním stolku rozechvěl telefon.
Alena ho rychle zvedla, aby manžela nevzbudila. Na displeji se objevilo neznámé městské číslo.
— Prosím? — zašeptala a vyšla na balkon.
— Aleno Nováková? Dobrý den. Volám z centrální matriky, kde byl včera uzavřen váš sňatek, — ozval se úřední ženský hlas. — Potřebujeme se s vámi naléhavě setkat kvůli dokumentům k zápisu.
Aleně se nepříjemně sevřel žaludek.
— Co se stalo?
— Při následné kontrole údajů jsme zjistili závažný nesoulad ve státních registrech. Vaše osobní přítomnost je nutná co nejdříve.
— Ale dnes odjíždíme. Nedá se to vyřešit později?
— Bohužel ne. A ještě vás o něco požádám. Přijďte sama, bez Davida Svobody. O našem rozhovoru mu zatím nic neříkejte.
Poslední věta zněla zvlášť znepokojivě.
— Proč?
— Všechno vám vysvětlíme osobně.
Hovor skončil.
Alena zůstala několik okamžiků nehybně stát a snažila se pochopit, co právě slyšela. Čím déle si slova úřednice v hlavě přehrávala, tím silněji se v ní rozléval neklid.
Když se vrátila do pokoje, David už byl vzhůru.
— Dobré ráno, manželko, — usmál se.
To oslovení jí tentokrát připadalo nesnesitelně těžké.
— Musím na chvíli odejít, — řekla a pokusila se, aby její hlas zněl klidně. — Objevila se naléhavá pracovní záležitost. Z vedení chtějí, abych podepsala nějaké dokumenty.
— Dnes? Hned po svatbě?
— Ano. Prý to nebude trvat dlouho.
— Půjdu s tebou.
— Není třeba. Všechno rychle vyřídím a vrátím se.
O něco později zastavil taxík před budovou, kterou dobře znala.
Ještě včera sem přicházela za hudby, smíchu a gratulací hostů. Teď prošla služebním vchodem a cítila v těle podivné, téměř hmatatelné napětí.
Chodby byly skoro prázdné.
V kanceláři číslo dvanáct na ni čekala žena středního věku se složkou dokumentů v rukou.
— Posaďte se, prosím. Jmenuji se Jana Králová.
Alena usedla naproti ní.
— Vysvětlete mi, co se děje.
Úřednice několik vteřin mlčela. Potom otevřela složku.
— Po uzavření manželství probíhá ještě dodatečné automatické ověřování údajů prostřednictvím federálních databází.
— A?
— Během této kontroly se ukázalo, že u vašeho manžela existuje platný záznam o dříve uzavřeném manželství.
Alena význam těch slov nejprve nedokázala vstřebat.
— Promiňte?
— Podle údajů, které jsme obdrželi dnes ráno, je David Svoboda stále úředně ženatý s jinou ženou.
Místnost se jí před očima zvláštně zachvěla.
— To není možné.
Jana Králová jí podala kopii dokumentu.
— Také jsme předpokládali, že jde o chybu. Právě proto jsme vás požádali, abyste přišla osobně.
Alena zírala na list papíru a odmítala uvěřit tomu, co vidí.
Datum zápisu.
Příjmení.
Jméno ženy.
Všechno vypadalo naprosto oficiálně.
— Nemůže jít o poruchu systému?
— Tuto možnost jsme prověřili jako první. Bohužel jsou údaje potvrzené z několika zdrojů.
— David mi říkal, že nikdy ženatý nebyl.
— Pak buď o problému skutečně neví, nebo ho před vámi záměrně zatajil.
Ta slova na ni dolehla zvlášť tvrdě.
Když vyšla z kanceláře, dlouho seděla v autě a nedokázala se odhodlat k návratu do hotelu.
Myšlenky se jí rozutekly všemi směry. Jedna po druhé se vynořovaly drobnosti, kterým dříve nepřikládala žádný význam.
Podivné telefonáty.
Neochota mluvit o minulosti.
Občasné pracovní cesty, o nichž hovořil vždy velmi neurčitě.
To, co jí kdysi připadalo jako náhodné maličkosti, teď najednou vytvářelo zneklidňující obraz.
Po hodině se konečně vrátila.
David na ni čekal na chodbě.
— Kde jsi byla? Už jsem se začínal bát.
Alena se na něj zadívala pozorně.
Jeho tvář byla stejně klidná jako ráno.
Jako by se vůbec nic nestalo.
— Musíme si promluvit.
Úsměv z jeho tváře zmizel.
— Co se děje?
— Nebyla jsem v práci.
Napjal se. Jen nepatrně, sotva znatelně. Alena to však viděla.
— Kde jsi byla?
— Na matrice.
Několik vteřin se mezi nimi bolestně vleklo.
— Proč?
— Řekli mi, že máš stále platné manželství.
David zbledl.
A právě jeho reakce jí prozradila víc než jakákoli slova.
Nebyl překvapený.
Nerozčílil se.
Neptal se, jak je to možné.
Bál se.
Opravdu se bál.
Pomalu usedl na židli.
— Leni…
— Je to pravda?
Zavřel oči.
To stačilo.
Odpověď už znala.
V pokoji se rozhostilo tíživé ticho.
Alena cítila, jak se v ní něco hroutí. Nejen důvěra. Nejen láska. Rozpadala se celá iluze, ve které poslední dva roky žila.
Muž, kterého považovala za nejbližšího člověka, byl najednou někým úplně jiným.
A nejhorší nebyly samotné dokumenty. Nebyla to ani právní chyba.
Nejhorší bylo, že jejich společný příběh od samého začátku stál na lži.