Alena stála u okna hotelového pokoje a nevnímala ani sluneční teplo, ani měkký koberec pod chodidly. Všechno kolem ní ztratilo ostrost. Ještě před chvílí David mlčky potvrdil něco, co se jí ráno zdálo naprosto nemožné.
Seděl na židli se sklopenou hlavou.
— Řekni něco, — pronesla nakonec.
Přejel si dlaní po tváři.
— Je to mnohem složitější, než to vypadá.
— Opravdu? — Alena se hořce pousmála. — Zvenčí to vypadá úplně jednoduše. Vzal sis mě, přestože jsi byl pořád ženatý s jinou ženou.
David k ní zvedl oči.
— Nežiju s ní už několik let.
— Ale pořád jsi její manžel?
Pomalu přikývl.
Ta odpověď ji zasáhla silněji než jakákoli výmluva.
— Proč jsi mi to neřekl?
— Bál jsem se.
— Čeho přesně?
— Že tě ztratím.
Alena se otočila k oknu.
Bylo zvláštní, že neplakala. Šok byl příliš hluboký a slzy jako by se někam ztratily.
Byla připravená slyšet cokoli — chybu v databázi, shodu jmen, krutý žert nebo omyl úředníků. Před ní však seděl muž, který svou vinu právě přiznal.
— Kdy jsi mi to chtěl říct?
David dlouho mlčel.
— Chtěl jsem všechno vyřešit ještě před svatbou.
— Chtěl?
— Ano.
— Ale nevyřešil jsi to.
— Nestihl jsem to.
Alena se prudce otočila.
— Za dva roky našeho vztahu jsi to nestihl?
Neodpověděl.
A v tom mlčení zazněla odpověď hlasitěji než veškerá slova.
Alena si pomalu sedla naproti němu.
— Kdo je ona?
— Žena, se kterou jsem kdysi žil.
— Jak se jmenuje?
— Martina.
— Kde je teď?
— Přesně nevím.
Alena zamračila čelo.
— Jak můžeš nevědět, kde je tvoje oficiální manželka?
David si těžce povzdechl.
— Rozešli jsme se před šesti lety.
— Tak proč ses s ní nerozvedl?
Nervózně sevřel prsty.
— Protože všechno bylo mnohem zamotanější.
Každé jeho nové vysvětlení situaci ještě zhoršovalo.
— Takže jsi šest let nic neudělal?
— Udělal.
— Co přesně?
— Snažil jsem se ji najít.
— A nenašel?
— Ne.
Alena cítila, jak v ní narůstá podráždění.
Příliš mnoho zamlčených věcí. Příliš málo přímých odpovědí.
— Ukaž mi dokumenty.
David zvedl hlavu.
— Jaké dokumenty?
— Všechno, co se týká toho manželství.
Viditelně znervózněl. A to ji znepokojilo ještě víc.
Zřejmě čekal slzy, hysterii a výčitky. Ne klidné otázky.
O hodinu později stáli před jeho bytem, který pronajímal cizím lidem ještě z doby před jejich seznámením. Klíče stále měl u sebe. Pod záminkou, že potřebuje zkontrolovat účty za služby, požádal nájemníky, aby ho na několik minut pustili dovnitř.
Ve staré skříni skutečně ležela složka.
David ji vytáhl s patrnou neochotou.
Alena dokumenty otevřela hned na místě.
Oddací list.
Kopie žádostí.
Několik starých potvrzení.
Mezi papíry však našla ještě něco dalšího.
Obálku zažloutlou věkem.
Na přední straně bylo napsáno Davidovo příjmení.
Alena se na něj podívala.
— Co je to?
— Nevím.
Jeho hlas však nepůsobil přesvědčivě.
Obálku otevřela.
Uvnitř ležel dopis, několik listů popsaných ženským rukopisem.
Po prvních řádcích ztuhla.
„Dane, jestli sis tenhle dopis přečetl, znamená to, že už uplynulo dost času…“
Alena vzhlédla.
David zbledl ještě víc.
— Už jsi ho někdy četl?
Mlčel.
A Alena pokračovala ve čtení.
Martina v dopise psala o své nemoci. O léčbě. O tom, že se stěhuje do jiného města. O tom, že se nechce stát jeho přítěží. Prosila ho, aby ji nehledal.
S každým dalším řádkem se obraz celé minulosti měnil.
Přesto jí nic nezačínalo dávat smysl.
Když dopis dočetla, pomalu složila listy.
— Byla vážně nemocná?
— Ano.
— Věděl jsi o tom?
— Dozvěděl jsem se to až později.
— Proč jsi mi o tom nikdy neřekl?
David se posadil na židli. Během jediného rána vypadal, jako by zestárl o několik let.
— Protože se stydím.
— Za co?
— Že jsem nic neudělal.
V místnosti se znovu rozhostilo ticho.
Alena cítila, že ke skutečné pravdě se ještě nedostali.
Příliš mnoho věcí nesedělo.
Jestli Martina odešla sama, proč David neukončil manželství soudně?
Jestli se ji skutečně snažil najít, proč zůstal dopis celé roky neotevřený?
A jestli chtěl všechno napravit, proč uzavřel nové manželství dřív, než dokončil to první?
Otázek přibývalo.
Odpovědí bylo téměř nic.
Večer odjela k rodičům.
David jí nebránil. Jen jí pomohl odnést kufr k autu.
Po celou cestu Alena hleděla z okna.
Její matka otevřela dveře téměř okamžitě. Jeden pohled na dceru jí stačil.
— Co se stalo?
A tehdy, poprvé za celý den, se Alena rozplakala.
Ne hlasitě.
Bez křiku a bez hysterie.
Po tvářích jí jednoduše začaly stékat slzy.
Pozdě v noci, když už rodiče odešli spát, telefon krátce zazvonil.
Přišla zpráva z neznámého čísla.
„Aleno Nováková? Na matrice mi dali váš kontakt. Myslím, že bychom se měly setkat. Jde o Davida Svobodu a jeho první manželství. Celou historii neznáte.“
Alena si zprávu přečetla několikrát.
Potom se podívala na čas.
Bylo skoro půlnoc.
Vzápětí přišla další zpráva.
„Jmenuji se Eva Benešová. Pracovala jsem jako právní zástupkyně Martiny.“
Spánek byl okamžitě pryč.
Prsty jí zchladly.
Alena odepsala krátce:
„Jak víte o mém manželství?“
Telefon zazvonil téměř okamžitě.
— Dobrý večer, — ozval se klidný ženský hlas. — Omlouvám se, že volám tak pozdě. Ale možná máme méně času, než si myslíme.