„Ve třiačtyřiceti letech provdat se za dobře zajištěného muže, to tedy člověk musí umět, Martino!“ zahřímal manželův starší bratr přes celý stůl. „Hlavně teď neusni na vavřínech. Mladé nevěsty nerostou na stromech a náš Petr je pořád ještě docela k světu!“
Od stolu se ozvalo několik rozpačitých uchechtnutí.
Pomalu jsem položila sklenku na ubrus.
Před třemi týdny jsme se s Petrem vzali. Pro mě to bylo druhé manželství, pro něj první. Mně bylo třiačtyřicet, jemu čtyřicet šest. Oba jsme byli dospělí lidé, každý s vlastní minulostí, zaměstnáním, zvyky i představou o tom, co znamená štěstí.
Upřímně jsem věřila, že v našem věku se lidé neberou proto, aby někomu něco dokazovali. Berou se proto, že konečně potkali člověka, vedle něhož mohou být sami sebou.
Petrův příbuzní to ale zjevně viděli jinak.
A ze všech nejvíc jeho starší bratr Bohdan.
Bylo mu dvaapadesát, měl silný hlas, pořádné břicho a neochvějnou víru ve vlastní smysl pro humor.
„Bohdane, už toho nech,“ ozval se Petr s nejistým úsměvem.
„A co jsem řekl?“ rozhodil bratr rukama. „Vždyť si jen dělám legraci! Martina je zkušená žena, určitě umí pochopit vtip.“
Jeho manželka Ivana poslušně přikývla. Petrova mladší sestra Klára sklopila oči.
Jeho matka Vlasta sevřela rty.
Z jejich výrazů jsem pochopila, že v této rodině platí nepsané pravidlo.
Bohdan smí říct cokoli.
Ostatní se tomu musí zasmát.
„Bohdane,“ oslovila jsem ho klidně, „mohu se vás na něco zeptat?“
„Jen se ptej, švagrová!“
„Děláte si legraci z žen vždycky, nebo jen tehdy, když jste si jistý, že vám nikdo neodpoví?“
Přestal kousat.
„Nerozumím.“
„Vysvětlím vám to. Je mi třiačtyřicet a za svůj věk se nestydím. Vám je dvaapadesát, ale pořád ještě považujete urážky za důkaz vtipnosti. Zdá se mi, že ani ve vašem případě věk nezaručil dospělost.“
Klára nečekaně vyprskla smíchy do dlaně.
Bohdan zrudl.
„Petře, slyšel jsi, jak se mnou tvoje žena mluví?“
„Slyšel,“ odpověděl můj manžel. Zněl však tak bezradně, že mi z toho nebylo dobře.
„Tak jí vysvětli, jak to u nás chodí!“
Usmála jsem se.
„Není třeba mi nic vysvětlovat. Už jsem pochopila. U vás je zvykem druhé ponižovat a potom čekat, že vám za tu zábavu ještě poděkují.“
V místnosti se rozhostilo ticho.
Vlasta rychle nabídla všem čaj.
Ten večer se však stal začátkem událostí, které změnily nejen mé manželství, ale celou Petrovu rodinu.
V autě Petr deset minut mlčel.
Pak řekl:
„Martino, nemohla jsi být trochu mírnější?“
„A tvůj bratr nemohl být trochu slušnější?“
„Vždyť víš, že Bohdan to nemyslí zle. On už je takový.“
„Petře, povaha je, když se někdo hlasitě směje nebo nesnáší zimu. Ponižovat druhé je rozhodnutí.“
Zavrtěl hlavou.
„U nás se takhle mluvilo vždycky.“
„A proto to bolí méně?“
Neodpověděl.
Dívala jsem se z okna.
Neměla jsem strach z Bohdana. U něj bylo všechno jasné.
Znepokojovalo mě něco jiného. Můj muž, kterého jsem považovala za pozorného a spravedlivého člověka, se nesnažil zastavit hrubost. Místo toho mě přesvědčoval, abych ji snášela.
O několik dní později Petr oznámil, že v sobotu pojedeme k Bohdanovi na chatu.
„Maminka si to přeje. Zkusíš to tentokrát bez konfliktů?“
Podívala jsem se na něj.
„Já konflikty nezačínám, Petře. Ale když mě někdo uráží, nebudu mlčet.“
„Prostě na to nereaguj.“
„Proč žádáš mě, abych nereagovala, místo abys Bohdana požádal, aby přestal?“
Nic neřekl.
Právě tehdy jsem poprvé ucítila, že mezi námi vznikla neviditelná prasklina.
Na chatě začalo všechno docela pokojně.
Bohdan opékal maso, rozdával rozkazy a bez přestání vyprávěl historky o tom, jak je nenahraditelný.
Ivana pobíhala mezi kuchyní a altánem.
Klára dorazila později vlastním autem. Nedávno se rozvedla, sama vychovávala čtrnáctiletou dceru a pracovala jako inženýrka. Okamžitě mi byla sympatická.
Bohdanův obdiv si však rozhodně nezískala.
„Ale, naše samostatná žena dorazila!“ zahulákal, jakmile ji uviděl. „Tak co, Klárko, kolik chlapů už uteklo před tvou železnou povahou?“
Klára mlčky položila tašku.
„Bohdane, dnes ne.“
„Co je? Zase ses urazila? Kdybys častěji nosila sukni a netrávila tolik času v garáži s nářadím, třeba by si tě někdo všiml!“
Viděla jsem, jak jí zbělely prsty.
Za deset minut obrátil pozornost ke své ženě.
Ochutnal maso a zkřivil obličej.
„Ivano, tys zase pokazila marinádu? Žijeme spolu šestadvacet let a ty pořád neumíš připravit ani obyčejné maso!“
„Včera jsi sám říkal, ať přidám víc octa,“ odpověděla tiše.
„Ona se ještě hádá! Tak vidíte, chlapi, proč jsem doma pánem? Na tuhle ženskou musí člověk pořád dohlížet!“
Jeden z hostů se rozpačitě zasmál.
Ivana sklopila hlavu.
Podívala jsem se na Petra. Soustředěně zkoumal svůj talíř.
Pod stolem mi položil ruku na koleno.
„Nedělej to,“ zašeptal.
V tu chvíli jsem pochopila, že už u toho stolu nechci dál sedět.
Zvedla jsem se.
„Děkuji za pozvání. Odjedu domů.“
Bohdan se hlasitě rozchechtal.
„Ale ne! Královna se urazila! Petře, drž svou ženu pevně, nebo se zase rozvede!“
Vzala jsem kabelku.
„Bohdane, víte, jaký je rozdíl mezi skutečným komikem a člověkem, který jen rád ponižuje ostatní?“