„Ve třiačtyřiceti sis vzala zámožného muže, Martino — to chce talent!“ prohlásil na oslavě manželův bratr. Netušil, že jeho slova během několika týdnů rozbijí celou rodinnou lež.

„Tak mě pouč!“

„Po skutečném komikovi se lidé smějí. Po vás se jim uleví teprve tehdy, když odejdete.“

Vyšla jsem brankou a zavolala si taxi.

Petr mě dohonil u silnice.

„Martino, proč jsi musela dělat takové divadlo?“

„Divadlo pořádá tvůj bratr. Já jsem se jen rozhodla, že v něm už nebudu hrát.“

„Co řekne maminka?“

Otočila jsem se k němu.

„Zeptal ses někdy sám sebe, co cítí tvoje žena?“

Petr zůstal stát beze slova.

Poprvé od chvíle, kdy jsme se poznali, na to nedokázal nic říct.

Následující den mi zavolala Klára.

„Martino, můžu s tebou mluvit?“

„Samozřejmě.“

Chvíli mlčela.

„Děkuju ti za včerejšek.“

„Za co?“

„Za to, že jsi odešla. Víš, dvacet let poslouchám, jaká jsem špatná. Nejdřív kvůli své práci, později kvůli rozvodu. A když ses včera zvedla a odešla, najednou mě napadlo: proč já pořád sedím?“

Hlas se jí zachvěl.

„Celý život jsme se snažili nerozzlobit maminku. Bohdan byl vždycky její miláček. Když se rozčílil, říkala nám, že musíme být rozumnější. Když někomu ublížil, vysvětlovala, že má náročnou práci. A když jsme plakali, prosila nás, ať nekazíme atmosféru.“

„A co Ivana?“

Klára těžce vydechla.

„Ivana je úplně vyčerpaná. Včera se zase pohádali. Nejhorší ale je, že Bohdan vůbec nechápe, jak moc jí ubližuje. Opravdu věří, že mu všichni mají být za jeho vtipy vděční.“

O týden později mě Ivana sama požádala o schůzku.

Seděly jsme v malé kavárně, když se náhle zeptala:

„Chtěla jsem se zeptat… Jak jsi dokázala odpovídat tak klidně?“

Zamyslela jsem se.

„Asi tehdy, když jsem pochopila, že cizí nespokojenost ze mě nedělá špatného člověka.“

Dlouho míchala kávu.

Potom řekla:

„Já jsem kdysi také uměla říkat ne.“

Podívala jsem se na ni.

„A potom?“

„Potom jsem si vzala Bohdana.“

Pokusila se usmát, ale oči se jí zalily slzami.

„Víš, co je nejhorší? Ani ne jeho slova. Nejhorší je, že někdy už sama o sobě přemýšlím stejně jako on.“

Stáhlo se mi srdce.

„Ivano, co bys chtěla?“

Téměř minutu mlčela.

„Chtěla bych si alespoň jednou sednout ke stolu a nebát se, že se mi někdo začne smát.“

Položila jsem ruku na její dlaň.

„Máš na to právo.“

Tehdy jsem ještě netušila, že si tato slova vybaví o měsíc později.

Doma bylo moje soužití s Petrem stále napjatější.

Tvrdil, že mě miluje.

Nosil mi květiny, připravoval snídani, před spaním mě objímal.

Jakmile však přišla řeč na jeho rodinu, měnil se v člověka, který se bál říct jediné slovo navíc.

Jednou jsem to nevydržela.

„Petře, řekni mi, proč se Bohdana tak bojíš?“

Prudce zvedl hlavu.

„Já se ho nebojím.“

„Tak proč mlčíš?“

Dlouho hleděl do zdi.

„Protože to tak bylo vždycky.“

A potom mi vyprávěl o svém dětství.

Když bylo Petrovi dvanáct, Bohdan ho před celou rodinou zesměšnil, protože plakal po smrti svého milovaného psa.

Řekl mu, že je slaboch.

Petr utekl do pokoje.

Matka šla za ním a požádala ho, aby se vrátil ke stolu, protože by se Bohdan mohl urazit.

„Víš, Martino,“ řekl můj muž tiše, „od dětství mě učili, že je jednodušší mlčet než se s Bohdanem hádat.“

Sedla jsem si vedle něj.

„Je ti čtyřicet šest. A pořád se snažíš zasloužit si právo na to, aby se ti nikdo neposmíval.“

Zakryl si obličej rukama.

„Asi ano.“

„Miluju tě, Petře. Ale potřebuji manžela, který bude stát vedle mě, ne člověka, který se schovává za moji trpělivost.“

Druhý den sám navrhl, abychom navštívili rodinného terapeuta.

Bylo to první skutečné rozhodnutí, kterým se pokusil situaci změnit.

Blížily se Vlastiny sedmdesáté narozeniny.

Tchyně mi osobně zavolala.

„Martinko, určitě přijeď. Moc bych si přála, aby byla celá rodina pohromadě.“

„Paní Vlasto, nechci se znovu stát terčem posměchu.“

Povzdechla si.

„Bohdan to někdy přehání, ale musíš přece chápat, že má složitou povahu.“

„Chápu. Ale složitá povaha nikomu nedává právo ponižovat ostatní.“

Na druhém konci zavládlo ticho.

Pak se tchyně nečekaně zeptala velmi tiše:

„A kdybych ho požádala, aby se choval slušně?“

Překvapilo mě to.

„Pak přijedu.“

Den před oslavou za mnou Petr sám přišel.

„Martino, mluvil jsem s Bohdanem.“

„A co ti řekl?“

„Řekl jsem mu, že už mu nedovolím, aby tě urážel.“

„Jak reagoval?“

„Smál se. Tvrdil, že mě ovládáš.“

„A cos mu odpověděl?“

Petr se mi podíval přímo do očí.

„Že respektovat vlastní ženu neznamená být pod pantoflem. Znamená to být dospělý muž.“

Poprvé po několika týdnech jsem ucítila naději.

Oslava začala krásně.

Na velkém stole byly bílé ubrusy, čerstvé květiny a fotografie Vlasty z různých období života.

Bohdan přijel s Ivanou.

Byl nezvykle zticha.

První hodinu a půl jsem dokonce začala věřit, že tentokrát večer proběhne v klidu.

Po hlavním jídle si však Bohdan nalil další sklenku a znovu ožil.

Klára odmítla druhý kus dortu.

„Správné rozhodnutí, sestřičko!“ zahřímal. „Ještě pár takových kousků a ženichy budeš muset hledat mezi milovníky pořádných tvarů!“

Několik hostů si rozpačitě vyměnilo pohledy.

Klára odložila vidličku.

„Bohdane, dost.“

„Ale no tak! Vždyť si dělám legraci!“

„Mně to vtipné nepřipadá.“

„Ty vůbec nemáš smysl pro humor!“

Vtom Petr položil sklenici na stůl.

„Bohdane, omluv se.“

Bratr na něj zůstal zírat.

„Cože?“