Markéta polkla. Ruka se jí nepatrně chvěla, když položila dlaň chlapci na rameno.
„Tohle je Kryštof,“ řekla tiše. „Maminka ho znala už dávno.“
Kryštof přejížděl pohledem z jednoho dítěte na druhé.
Chlapec měl jeho oči. Ne podobné. Ne jen trochu stejné.
Byly jeho.
Holčička měla jemné rysy po Markétě, ale Kryštofovu bradu, jeho tvrdohlavý výraz a přesně ten zelený pohled, který se třpytil z drobné tváře.
„Kolik jim je?“ zeptal se Kryštof, přestože ho odpověď začínala rozbíjet už dřív, než ji uslyšel.
Markéta zavřela oči.
„Tři a půl.“
Čísla dopadla jako rána.
Tři a půl roku.
Děti byly počaté ještě předtím, než od ní odešel.
Narodily se v době, kdy cestoval za obchody po celém světě.
Vyrůstaly, zatímco on spal v hotelových pokojích, potřásal si rukama s miliardáři a přesvědčoval sám sebe, že prázdnota je jen cena za úspěch.
„Byla jsi těhotná,“ řekl.
„Když jsi odjel, ještě jsem to nevěděla,“ vyhrkla Markéta. „Zjistila jsem to až později.“
„Nikdy jsi mi to neřekla.“
„Pokusila jsem se.“
Její hlas zůstal klidný. Právě proto ho zasáhl mnohem silněji než křik.
„Volala jsem ti, Kryštofe. Sedmnáctkrát během tří dnů. Tvůj asistent říkal, že jsi na cestách. Schůzky. Nebyl jsi k zastižení. Nechala jsem vzkazy.“
Kryštof si vybavil Tokio.
Akvizici společnosti Jamamoto.
Telefon, který mlčel.
Viděl tehdy zmeškané hovory od Markéty a usoudil, že se chce vracet ke starým hádkám. Říkal si, že je příliš unavený na další konflikt. Že jí zavolá, až uzavře obchod.
Nikdy nezavolal.
„Bože,“ vydechl.
Holčička se přitiskla k Markétě.
„Mami, proč pláčeš?“
Markéta si okamžitě otřela tvář a vynutila si úsměv, který byl statečný natolik, až Kryštofa zabolel.
„Jsem v pořádku, zlatíčko. Dospělí někdy pláčou, když je něco překvapí.“
Chlapec přimhouřil oči a zadíval se na Kryštofa.
„Jsi náš tatínek?“
A bylo to tady.
Otázka, na kterou si Kryštof nikdy nevysloužil právo odpovědět.
Oslovení, které mu uniklo.
Pravda, jež dorazila o tři a půl roku později, ale přesto po něm okamžitě žádala odpověď.
Markétě se zadrhl dech.
Kryštof pomalu klesl na jedno koleno do písku, aby nad nimi nestál jako cizí obr.
„Ano,“ řekl a hlas se mu zlomil. „Myslím, že ano.“
Holčičce se tvář rozzářila náhlou, nevinnou radostí.
„To znamená, že půjdeš domů s námi?“
Markéta si zakryla ústa.
Kryštof uzavíral obchody za miliardy, čelil soudcům, bankéřům, nepřátelům i novinářům. Jenže tahle drobná otázka ho rozdrtila tak dokonale, že sotva dokázal mluvit.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se nakonec.
„Já jsem Matěj,“ odpověděl chlapec vážně. „A tohle je Eliška. Jsme dvojčata.“
Matěj.
Eliška.
Jeho děti měly jména.
Měly hlasy.
Měly oblíbené hračky, večerní rituály, malé strachy, vlastní vtípky a nejspíš i jídla, která odmítaly sníst, pokud nebyla nakrájená přesně určitým způsobem.
Žily na světě bez něj.
Markéta se mezitím sklonila a začala sbírat hračky z písku. Ruce se jí stále třásly.
„Musíme si promluvit,“ řekla. „Ale ne tady. Ne takhle.“
„Řekni kdy.“
„Zítra v poledne. V kavárně u mola. Až je odvedu do školky.“
„Přijdu.“
Markéta přikývla.
Potom vzala Matěje a Elišku za ruce.
Odcházeli, zatímco slunce mizelo za obzorem.
Po několika krocích se Eliška otočila a zamávala.
„Ahoj, tati!“
Řekla to, jako by mu dávala dárek.
Kryštof zůstal klečet v písku ještě dlouho poté, co zmizeli. Díval se, jak vlny zahlazují stopy rodiny, o níž až do dnešního dne nevěděl, že ji má.
Část druhá
Kryštof dorazil do kavárny u mola pětadvacet minut před polednem, a přesto měl pocit, že přichází pozdě ke všemu, na čem opravdu záleželo.
Seděl v rohovém boxu s výhledem na přístav. Ruce měl sevřené kolem šálku černé kávy, které se ani nedotkl. Kolem něj se turisté smáli nad košíky s krevetami, místní probírali počasí a rybolov a dítě u vedlejšího stolu shazovalo pastelky jednu po druhé. Pokaždé, když je otec zvedl, zatleskalo.
Kryštof toho muže pozoroval s bolestí ostrou jako chirurgický řez.
Upustil někdy Matěj pastelky?
Tleskala Eliška, když se naučila nějakou hloupou hru?
Sedávala Markéta sama v restauracích, krájela dětem malé sendviče, utírala lepkavé ruce a odpovídala na otázky, na které žádná žena neměla zůstávat sama?
Přesně v poledne vešla Markéta.
Měla tmavé džíny, světle modrou halenku a na krku jen tenký zlatý řetízek, který Kryštof nepoznával. Vlasy měla stažené dozadu a pod očima se jí rýsovaly stíny.
Vklouzla na místo naproti němu.
Na okamžik ucítil její lehkou květinovou vůni a vrátil se do jejich někdejší kuchyně, k vůni připravované kávy a jejím bosým nohám na dřevěné podlaze.
„Vypadáš dobře,“ řekl.
„Ty také,“ odpověděla. „Jinak. Silněji.“
Odvrátila pohled.
Přišla servírka. Markéta si objednala ledový čaj a salát. Kryštof si neobjednal nic.
Když zůstali znovu sami, mezi nimi se rozprostřelo ticho jako most, kterému ani jeden z nich nevěřil.
„Dnes ráno jsem jim řekla pravdu,“ začala Markéta. „Tedy tolik, kolik dokážou pochopit. Že jsi jejich otec. Že jsi o nich nevěděl. A že dospělí někdy řeší složité věci.“
„Co na to řekli?“