„Davide, možná bychom měli jeden druhého konečně pustit. Jsme manželé už pět let, ale dítě stále nemáme. Jak dlouho ještě budeme trápit tebe i sebe? Cizí dítě vychovávat nedokážu. O náhradním mateřství nechci ani slyšet. A umělé oplodnění… to jsou obrovské peníze, nervy a naděje, která po každém neúspěchu bolí ještě víc.“
„Asi máš pravdu, Lenko. Možná samotná láska opravdu nestačí k tomu, aby vznikla skutečná rodina.“
„Nic po tobě nechci, Davide. Byt je tvůj. Vezmu si své věci a vrátím se k mamince.“
Rozešli se prakticky ve stejný den, kdy podali žádost o rozvod. Lenka plakala už na chodbě matriky, slzy jí tekly při vyřizování dokumentů i poté, co bylo všechno hotové. David měl v očích také podezřelý lesk, ale zarputile mlčel.
Z budovy pak každý odešel opačným směrem. Jako by spolu nikdy nestrávili pět let života, nesnili o společné budoucnosti a neslibovali si, že všechno zvládnou.
Jakmile Lenka dorazila k matce, dovolila si konečně říct nahlas všechno, co v sobě roky dusila.
„Jeho matka mi nedala pokoj. Každý den mu opakovala, že jsem ‚prázdná‘ a že takovou manželku nepotřebuje. Tak ať se teď raduje. Osvobodila jsem jejího drahocenného syna. Už mu stačila dohazovat snad polovinu dcer svých známých, ale pořád jí to bylo málo.“
„Lenko, netrap se tím,“ povzdechla si matka. „David je dospělý muž a má vlastní rozum. Podle mě jste se rozhodli pro rozvod příliš rychle.“
„Mami, kdybys ji někdy slyšela… Jednou k nám přišla bez ohlášení, jindy volala několikrát denně a pořád mu říkala, ať mě přestane nechávat ‚viset na krku jejímu chlapci‘. Už jsem to prostě nezvládla.“
Vtom někdo zazvonil.
Za dveřmi stál Vítek, Lenin bývalý spolužák.
„Ahoj. Včera jsem tě viděl přijet s kufry. Mně se také obrátil život vzhůru nohama. Světlana zemřela při porodu. Dvojčata teď žijí na venkově s babičkou. Moje máma ještě musí nějaký čas pracovat, aby měla nárok na důchod, a babička už je stará. Sama se o dvě děti nedokáže postarat.“
Lenka se zamračila.
„Vítku, nepřišel jsi sem jen proto, abys si postěžoval. Řekni rovnou, co potřebuješ.“
„Moji kluci potřebují mámu. Brzy půjdou do školy. Nemůžou přece pořád zůstávat na vesnici.“
„Chceš, abych dělala chůvu? Vždyť pracuju.“
„Ne chůvu, Lenko. Máma se později přestěhuje k nám a pomůže nám. A ty… ty ses mi líbila už ve škole. Jenže tehdy sis vybrala Davida z vedlejší třídy. Já jsem se potom oženil se Světlanou. Upřímně, žádná velká láska mezi námi nebyla. Prostě to tak v životě dopadlo.“
Lenka na něj překvapeně pohlédla.
„Já si myslela, že sis na mě už dávno ani nevzpomněl.“
„Vzpomínal jsem. Lenko… vezmeš si mě?“
Na chvíli úplně ztratila řeč.
„Vítku, ty ses vůbec nezměnil. Vždycky jsi všechno říkal bez přípravy a rovnou. Dej mi aspoň trochu času, abych se vzpamatovala a promyslela si to.“
„Můžeme žádost podat už dnes. Do svatby budou dva měsíce. To ti na rozhodnutí snad stačí.“
Lenka na něj několik vteřin hleděla. Pak k vlastnímu překvapení přikývla.
„Dobře. Přemluvil jsi mě. Zítra po práci přijeď ke kanceláři, adresu ti pošlu. Ale rovnou tě varuju: žádná velká svatba, bílé šaty ani zástup hostů.“
„Jak si přeješ.“
Když Vítek odešel, Lenka se najednou rozesmála.
„Mami, představ si to! Ještě jsem se pořádně nevzpamatovala z rozvodu a už mám u dveří nového ženicha. To je ale rychlost.“
„Vítek je dobrý člověk,“ řekla matka zamyšleně. „Spolehlivý. Světlany je mi ale moc líto. Těhotenství snášela špatně, skoro pořád byla v nemocnici. Měla slabé srdce.“
„Mami, prosím, nemluv přede mnou o těhotenství. Mně se to stejně nikdy nestane.“
O dva týdny později jí zavolala bývalá tchyně.
„Představ si, David s Julií podali žádost o sňatek. A já vůbec netušila, že už je těhotná. Prý je ve třetím měsíci.“
Lenka několik vteřin nepromluvila.
„Pogratulujte Davidovi za mě,“ odpověděla chladně a hovor ukončila.
Telefon jí málem vypadl z ruky.
Julie byla ve třetím měsíci.
Znamenalo to, že v době, kdy s Davidem znovu a znovu navštěvovali lékaře, podstupovali vyšetření, čekali na výsledky a po každém negativním testu se snažili vyrovnat s dalším zklamáním, se už scházel s jinou ženou.
Lenka pomalu klesla na podlahu v předsíni.
Matka k ní okamžitě přiběhla a objala ji.
„Lenko, prosím, neubližuj si tím. Takže to nebyl ten pravý člověk. Přijde někdo jiný. Všechno se ještě může spravit.“
„Spravit?“ Lenka se krátce zasmála, ale hlas se jí vzápětí zlomil. „Pět let jsem žila s pocitem, že je se mnou něco špatně. Že jsem neplodná. A teď se možná ukázalo, že problém byl jen v tom, že vedle mě stál nesprávný muž.“
Večer přijel Vítek.
Kytici nepřinesl. V ruce měl sáček s mandarinkami a složku s dokumenty.
„Tak je to hotové. Žádost přijali. Obřad máme osmnáctého února. Dva měsíce ti budou stačit, abys byla rozhodnutá?“
Lenka mlčky přikývla.
Neměla chuť mluvit.
V hlavě jí stále zněla slova bývalé tchyně: „Třetí měsíc.“
Zatímco ji David objímal a říkal: „Promiň, miláčku, asi nám prostě není souzeno stát se rodiči,“ čekala jiná žena jeho dítě.
„Proč mlčíš?“ zeptal se Vítek opatrně, když si k ní sedl. „Jestli si to rozmyslíš, řekni mi to. Pochopím to.“