„Ne,“ odpověděla Lenka a rychle si setřela slzy. „Nerozmyslela jsem si to. Jen je mi ze všeho tak zle… Pět let jsem si připadala vadná, pokažená. A teď to vypadá, že s Davidem všechno fungovalo dokonale.“
Vítek se ji nepokoušel přesvědčovat ani pronášet uklidňující fráze. Jen ji objal.
Pevně.
Klidně.
Bez lítosti.
„Lenko, žádní pokažení lidé neexistují. Někdy člověk jen příliš dlouho žije na místě, kam nepatří, a vedle lidí, s nimiž být nemá. Ty ses pět let snažila vybudovat štěstí tam, kde pro tebe nebylo.“
Skutečnou svatbu opravdu neměli.
Vzali se během polední pauzy mezi Leninými pracovními schůzkami. Svědky jim byli její matka a Vítkův soused.
Po obřadu všichni zašli do obyčejné jídelny, kde si objednali gulášovou polévku a karbanátky.
„Podle mě je tohle dokonalá svatba,“ prohlásil Vítek a slavnostně pozvedl sklenici limonády. „Žádné slzy, trapné soutěže ani tchyně.“
Lenka se rozesmála.
Poprvé po dlouhých měsících upřímně a bezstarostně.
Bydlet začali u Vítka.
Byl to obyčejný dvoupokojový byt na okraji města. V dětském pokoji byly na zdech tapety s lodičkami a v koutě stále stála ohrádka.
Celý byt voněl směsí dětské výživy a motorového oleje, protože Vítek pracoval jako automechanik.
Jeho matka, paní Vlasta, přivítala novou snachu s podezřením.
„Jsi po rozvodu. Asi nebudeš mít zrovna jednoduchou povahu, viď?“
Lenka jí klidně podala krabici s napoleonovým dortem.
„Paní Vlasto, moje povaha je úplně obyčejná. Složité bylo moje předchozí manželství. Tady chci začít od začátku.“
Paní Vlasta nedůvěřivě odfrkla, ale dort si vzala.
O týden později už Lence říkala „Leničko“ a učila ji připravovat správné tvarohové lívance.
„Muž musí od stolu vstávat sytý. Pak polovina rodinných problémů zmizí sama.“
S chlapci to bylo ještě podivnější.
Adam a Matěj.
Pětiletá dvojčata.
První dny se Lenka bála úplně všeho.
Žena, které tolik let všichni vštěpovali, že se nikdy nestane matkou, najednou získala rovnou dva pětileté syny.
Matěj si k ní téměř okamžitě vylezl na klín.
„A ty teď budeš naše maminka?“
Adam zůstal opodál a pevně svíral malé autíčko.
Lenka si před něj dřepla.
„A co myslíš, Adámku?“
Chlapec si ji dlouho prohlížel. Pak jí podal hračku.
„Vezmi si ho. Můžeš s ním jezdit.“
Bylo to jeho vlastní „ano“.
Přibližně měsíc po svatbě se Lenka objednala k lékaři.
Chtěla se jen ujistit, že je po zdravotní stránce opravdu v pořádku.
„Pro vlastní klid,“ řekl jí Vítek. „Jsem přesvědčený, že jsi zdravá. Jen to dřív nevyšlo.“
Při ultrazvukovém vyšetření lékařka dlouho sledovala obrazovku a několikrát si nález pečlivě ověřila.
Potom se otočila k Lence.
„Kdy jste měla poslední menstruaci?“
Lenka se zamyslela.
„Asi někdy v říjnu. Cyklus jsem ale mívala vždycky nepravidelný. A k tomu rozvod, stres a nervy…“
Lékařka se usmála.
„Lenko, jste přibližně ve dvanáctém týdnu těhotenství. Gratuluji.“
Na několik okamžiků přestala vnímat celý svět.
Vyšla z ordinace, došla ke schodišti a posadila se přímo na schod.
V ruce držela lékařskou zprávu.
„Těhotenství, dvanáct až třináct týdnů.“
Řádek si přečetla znovu. A ještě jednou.
Dvanáct týdnů.
Dítě tedy vzniklo ještě v době, kdy byla provdaná za Davida.
Během posledního měsíce jejich manželství.
V době, kdy spolu už téměř nebyli intimní.
Když už se rozhodli pro rozvod.
Když se oba smířili s přesvědčením, že z nich rodiče nikdy nebudou.
Zazvonil jí telefon.
Na displeji se objevilo Davidovo jméno.
„Ahoj, Lenko. Jak se máš? Máma říkala, že už ses vdala. To bylo rychlé…“
„Davide,“ přerušila ho. „Jsem těhotná.“
Na druhé straně zavládlo naprosté ticho.
Po chvíli se ozval jeho ochraptělý hlas.
„Cože? S kým? S tím… Vítkem?“
„Ne, Davide. To dítě je tvoje.“
Znovu ticho.
Tentokrát Lenka slyšela jeho těžký dech.
„Lenko, mluvíš vážně? Ale vždyť nám lékaři tolik let tvrdili… Pět let jsme se snažili…“
„Nejspíš se spletli. Anebo jsme se zoufale snažili právě ve chvíli, kdy to nešlo. Povedlo se to až tehdy, když jsem se konečně přestala bát, že tě ztratím.“
David dlouho mlčel.
Pak se tiše zeptal:
„Julie o tom neví. Je ve třetím měsíci. A v kolikátém jsi ty?“
„Ve dvanáctém týdnu. Téměř stejně jako ona. Takže jsme otěhotněly skoro současně. Jen ona v době, kdy ses s ní tajně scházel. A já po tom posledním večeru, kdy jsi mě ještě před rozvodem objal.“
David neodpověděl.
Hovor se přerušil.
Sám už se nikdy neozval.
Lenka všechno řekla Vítkovi.
Dlouho seděl mlčky.
Potom k ní přistoupil a opatrně jí položil dlaň na břicho.
„Je to tvoje dítě, Lenko. A tím pádem je teď i moje. Nebudu rozdělovat děti na vlastní a cizí. Byli dva, teď budou tři. A tím to končí.“
Když se paní Vlasta dozvěděla novinu, pokřižovala se.
„Pánbůh jedno dítě vzal a jiné poslal. Světlana se na vás tam nahoře určitě také usmívá.“
Těhotenství nebylo snadné.
Lenku trápily ranní nevolnosti, hrozil jí předčasný porod a několikrát musela do nemocnice.
Vítek si v práci bral volno a občas nocoval na židli vedle její nemocniční postele.
Adam s Matějem jí neustále nosili obrázky s nápisy:
„Mamince a našemu bratříčkovi nebo sestřičce.“
V sedmém měsíci Lence zavolala Julie.