„Proboha!“ vykřikla Olga hrůzou, když uviděla svou malou dceru sevřenou v náručí obrovského chlupatého tvora. „Petře, vždyť je to… je to vlk, ne? Proč jenom stojíš? Udělej něco! On ji přece za chvíli…“
Petr mlčky řídil auto. Občas poklepal prsty na volant a vrhl krátký pohled doleva.
Olga seděla vedle něj s uraženě stisknutými rty. Také nepromluvila ani slovo.
Na zadním sedadle byla schoulená Verunka.
Dívka už dlouho chtěla maminku o něco požádat, jenže v autě viselo tak těžké ticho, že se bála je narušit.
Když spolu rodiče tak dlouho nemluvili, znamenalo to obvykle jediné: zase se pohádali.
A když se maminka s tatínkem hádali — naštěstí se to nestávalo často — Verunka dobře věděla, že bude lepší nechat je chvíli na pokoji.
Tentokrát se však zeptat potřebovala.
„Mami, můžu otevřít okno?“
„Verunko, co to povídáš? Jaké okno? Vždyť je venku zima a sněží.“
„Je mi horko.“
„Horko? Tak si sundej bundu.“
Dívka poslušně přikývla, rozepnula si bundu, svlékla ji a položila vedle sebe.
„Olgo, budeš celou cestu mlčet?“ zkusil Petr konečně prolomit napětí.
„Vždyť mlčíš ty.“
„Teď s tebou přece mluvím.“
„A k čemu to je? Stejně myslíš jen na sebe.“
Olga se okázale otočila k bočnímu okénku, aby neviděla manželův nechápavý výraz.
Petr byl opravdu překvapený. Obvinění mu připadalo naprosto nespravedlivé.
„Jak jsi přišla na to, že myslím jen na sebe?“
„Protože jsi odmítl koupit ten dům, který se mi líbil. A mně se líbil opravdu hodně. Moc dobře víš, že už roky sním o domku u jezera. Co ti na něm zase vadilo?“
„Ty sama jsi neviděla, v jakém je stavu?“ podivil se Petr upřímně.
„Od čeho je v domě chlap? Opravil bys ho.“
„Opravil? Olgo, tam už skoro není co opravovat. Bylo by jednodušší všechno zbourat a postavit nový dům.“
„Tak bys postavil nový.“
„A kdo by mezitím chodil do práce?“
„To je celé ty. Raději sleduj silnici, ať kvůli tobě ještě neskončíme v příkopě!“
Petr prudce zpomalil, zajel ke kraji a vypnul motor.
Nekonečné výčitky už nedokázal poslouchat. Zvlášť když věděl, že nemají žádný skutečný základ.
Několikrát se pokoušel manželce klidně vysvětlit, že ten starý dům nestojí za peníze ani námahu, které by do něj museli vložit. Olga ho však stále obviňovala ze sobectví.
Přitom někde hluboko v sobě dobře chápala, že ji ve skutečnosti neokouzlil samotný dům s prohnilými prkny a křivými zdmi.
Zamilovala si to místo.
Rozlehlý pozemek a jezero, k němuž se dalo dojít pěšky během několika minut.
Jenže přiznat manželovi pravdu jí nedovolovala pýcha.
„Mami, tati, prosím, přestaňte se hádat!“
„Verunko, buď chvíli ticho. Jen tohle nám ještě scházelo, řešit teď něco i s tebou.“
Dívku ta slova hluboce ranila.
Uvnitř se jí najednou rozlilo nesnesitelné horko, jako by jí někdo sevřel srdce.
Rodiče na sebe znovu mluvili zvýšenými hlasy. Verunka opatrně otevřela dveře a rychle vystoupila z auta.
Udělala to tak tiše a rychle, že si jí Petr s Olgou zpočátku vůbec nevšimli.
Teprve když do vozu vnikl proud mrazivého vzduchu, oba se současně otočili dozadu.
Verunka byla pryč.
„Utekla!“ vykřikla Olga. „To všechno kvůli tobě!“
Petr na další výčitku neodpověděl.
Okamžitě otevřel dveře a vyběhl ven.
Ještě ji mohl dohonit. V čerstvém sněhu byly jasně vidět drobné stopy dětských bot.
Za Petrem vyskočila z auta i Olga a společně se rozběhli směrem, kterým vedla řada stop.
„Vezmi její bundu!“ zavolala najednou Olga.
Petr si v duchu zaklel, ale hned pochopil, že má pravdu.
Verunka vyběhla ven bez jediného teplého kusu oblečení.
Vrátil se k autu, popadl zvedákem? Ne, ze zadního sedadla vzal dětskou bundu, současně zabouchl dveře a rozběhl se za manželkou.
Verunka mezitím s hlasitým vzlykáním a neustálým popotahováním mířila stále hlouběji do lesa.
Někde uvnitř nejspíš věděla, že dělá něco špatně.
Přesto se nedokázala zastavit.
Nechtěla už ani na okamžik poslouchat, jak se maminka s tatínkem hádají.
Každé jejich rozzlobené slovo bolelo.
Chtěla proto utéct co nejdál, na místo, kde jejich hlasy zaniknou.
A dokud běžela, opravdu nic neslyšela.
Možná už byli rodiče daleko za ní.
Pod nohama jí křupal sníh a z nebe hustě padaly velké vločky. Pomalu zakrývaly stopy, které za sebou zanechávala ve svých teplých kozačkách.
Ve stejnou dobu se na opačném okraji lesa odehrávala jiná, neméně smutná tragédie.
U jednoho venkovského domu zoufale štěkal pes.
Štěkal hlasitě, vytrvale a bez přestání.
Občas se v okolních domech objevili ve dveřích sousedé, nespokojeně zavrtěli hlavou a zase zmizeli uvnitř.
Pes upíral nadějný pohled střídavě na vchodové dveře a na osvětlená okna, za nimiž zářilo teplé domácí světlo.
Čekal jen na jediné: až ho pustí dovnitř.
Dřív s tím nikdy nebyl problém.
Přes den pobíhal po dvoře a v noci spal v lidské „boudě“ — v domě, který každé ráno i večer vyhřívala kamna na dřevo.
Teď si však své místo musel vyštěkat.
Jinak si ho nikdo nevšímal.
Po smrti paní Marie přijela do vesnice její dospělá dcera.
Pes ji ale vůbec nezajímal.
Upřímně řečeno jí bylo lhostejné, co se s matčiným psem stane.