Měla jiné starosti: co nejrychleji prodat starý dům, vyřídit potřebné záležitosti a navždy se vrátit do města.
Do těchto plánů se pes jednoduše nehodil.
Jenže on tomu nerozuměl.
Nebo tomu rozumět nechtěl.
Vyrostl tady.
Ten dvůr považoval za svůj.
A ten dům byl jeho domovem.
Každý večer proto znovu přicházel ke dveřím a snažil se domoci spravedlnosti.
Marně.
Také tentokrát se dveře konečně otevřely a na zápraží se objevila podrážděná tvář ženy, která už měla všeho dost.
Na psa se podívala s neskrývaným odporem.
„Jak dlouho tohle ještě vydrží?“ pomyslela si rozzlobeně a zavolala na manžela.
Její muž nesnášel, když ho někdo vyrušoval z odpočinku kvůli něčemu, co považoval za malichernost.
V takových chvílích se dokázal strašně rozčílit.
Samozřejmě ne na svou milovanou ženu — před tou měl trochu respekt.
Zlobil se na okolnosti a na každého, kdo ho nutil zvednout se z pohodlného místa na pohovce.
Tentokrát ho vyhnal ven hladový pes, který dál štěkal pod okny.
Muž se neochotně oblékl, vyšel na dvůr a popadl dřevěnou násadu od lopaty.
Samotnou lopatu k ní ještě nikdy nepřipevnil.
Sto dvacet kilogramů podráždění se pomalu vydalo směrem ke psovi.
Pes okamžitě pochopil, co se děje.
Přesto zůstal na místě až do poslední možné chvíle.
Snad doufal, že lidé přece jen nepřekročí určitou hranici.
Vždyť jsou to lidé.
Žádný zázrak se však nestal.
Jakmile muž zvedl násadu nad hlavu, pes několikrát hlasitě zaštěkal, prudce uskočil a rozběhl se ke vrátkům.
Těsně před nimi se zastavil.
Ještě jednou se ohlédl k domu.
Muž už kráčel za ním a hůl držel stále připravenou k ráně.
Pes se tedy rozběhl.
Tentokrát už se neohlížel.
Mířil přímo k lesu.
Kam jinam by měl jít?
Už ho nikdo nepotřeboval.
Nikdo.
Ta myšlenka bolela.
Byla hořká a nesnesitelná.
V hrudi cítil žár, jako by v něm hořel oheň.
Běžel tak rychle, jak mu dovolovaly nohy.
Z očí mu stékaly slzy.
Skutečné psí slzy, slané a trpké.
Cítil jejich chuť na tlamě a nebylo na ní nic příjemného.
Den rychle končil.
V lese houstla tma.
Větve keřů ho šlehaly přes čenich a sníh mu bodal do očí.
Pes si těch drobností téměř nevšímal.
Jeho bolest byla mnohem větší.
Kdyby paní Marie ještě žila, určitě by jeho rány dokázala zahojit.
Obyčejnou láskou.
Velkou, laskavou a opravdovou.
Jenže jeho paní už nebyla.
A nikdy se nevrátí.
Znamenalo to, že až do konce života zůstane sám a bude se z dálky dívat na dům, který kdysi patřil stejně jemu jako lidem.
Na svůj bývalý domov.
Najednou zaslechl výkřik a strnul.
Kdo se sem skoro za tmy vydal?
„Haló!“ ozval se dětský hlas.
Volala Verunka.
Byla úplně promrzlá a nohy už sotva vláčela.
„Uúúúúú…“ neslo se vzápětí z hloubi lesa.
Pes zpozorněl.
Znělo to jako vlk.
V těchto končinách však vlka už dlouhá léta nikdo neviděl.
Možná měl hlad.
Možná se sem zatoulal náhodou a lesem jen procházel.
Psa však zajímalo něco jiného.
Ten výkřik.
Byl lidský.
A podle všeho dětský.
Rychle určil, odkud zvuk přichází, a rozběhl se tím směrem.
Po několika minutách vyrazil na malou mýtinu. Uprostřed sněhu seděla dívka, zakrývala si obličej dlaněmi a plakala.
Pes k ní okamžitě přiběhl a začal jí horkým jazykem olizovat prokřehlé ruce.
Verunka se kupodivu ani neleknula.
Možná hned poznala, že jí ten velký chlupatý tvor nechce ublížit.
A možná už jednoduše neměla sílu se bát.
Objala psa kolem krku a přitiskla se k němu celým tělem.
Najednou jí bylo o něco tepleji.
Nejen na těle.
Také v duši.
Sníh dál tiše padal. Velké vločky bez přestání pokrývaly zem.
Verunka začala potichu zpívat svou oblíbenou písničku o mamutím mláděti:
Ať maminka uslyší,
ať za mnou přijde…
„Petře, slyšel jsi to?“
Petr se zastavil.
Několik vteřin napjatě naslouchal.
Ano.
Někde v lese skutečně něco vylo.
Nedokázal poznat, zda je to daleko, nebo skoro u nich.
Možná toulavý pes.
A možná…
Ne, na tu možnost nechtěl ani pomyslet.
Venku už se úplně setmělo.
Petr s Olgou si svítili na cestu telefony.
Jejich světla samozřejmě nebyla žádné reflektory, ale alespoň jim umožňovala vidět, kam šlapou.
Bylo to lepší než nic.
Stopy po Verunce však dávno zmizely.
Čerstvý sníh je zcela zasypal.
Téměř hodinu procházeli lesem, chvíli se vraceli a potom znovu postupovali vpřed. Dceru ale nikde nenašli.
Bylo na čase zavolat záchranáře.
Jenže mobilní signál jako naschvál nefungoval.
V jednadvacátém století!
Bylo to k neuvěření.
„Pst!“ zašeptala náhle Olga.
Chytila manžela za ruku a zastavila ho.
Petr dokonce přestal dýchat.
Nedaleko se ozýval hlas.
Dětský hlas.
Hlas jejich Verunky!
Bez váhání se rozběhli tím směrem.
Po několika desítkách metrů dorazili k vyvrácenému stromu.
Pohled, který se jim naskytl, je oba přimrazil.
„Panebože!“ vydechla Olga zděšeně, když spatřila svou dceru schoulenou v náručí obrovského chlupatého zvířete. „Petře, je to vlk? Ano? Tak proč tam jen stojíš? Udělej něco! Vždyť ji…“
Petr si nebyl jistý, zda před nimi opravdu stojí vlk.
Nebyl ale ochoten riskovat život svého dítěte.
Rychle se rozhlédl po zemi a hledal něco, čím by se mohl bránit.
Pod sněhem ležela silná těžká větev.
Petr ji uchopil oběma rukama a opatrně zamířil k dceři.