„Eliško, kde mám krabičku?“
Martin stál uprostřed kuchyně, už oblečený v bundě, pracovní tašku přes rameno.
Na stole ležela jeho obvyklá skleněná dóza.
Byla prázdná.
Zvedl víčko a nahlédl dovnitř. Potom nádobu z nějakého důvodu obrátil dnem vzhůru, jako by se pečené kuře mohlo přilepit k víčku a schovávat se tam.
„Eliško?“
Eliška klidně popíjela kávu u okna.
„Co je?“
„Kde je jídlo?“
„Jaké?“
Martin se zamračil.
„Jaké asi? Můj oběd.“
„V jídelně.“
Podíval se na ni, jako by na něj náhle promluvila čínsky.
„V jaké jídelně?“
„V té, kterou máte v přízemí.“
„Ty jsi včera nic neuvařila?“
„Uvařila. Pro sebe.“
„A pro mě?“
Eliška si znovu usrkla kávy.
„Ne.“
Martin pomalu položil víčko na stůl.
„Za patnáct minut odjíždím.“
„To stihneš.“
„Co?“
„Dostat se do práce.“
„Bez jídla?“
„Najíš se v jídelně.“
„Oběd tam stojí skoro dvě stě korun!“
Eliška k němu konečně otočila hlavu.
„Tak zaplatíš dvě stě korun.“
„Z jakých peněz?“
Několik vteřin si ho prohlížela.
„Ze svých, Martine.“
A právě v tu chvíli pochopil, že dnešní rozhovor nebude o obyčejné krabičce s obědem.
Všechno začalo předchozího večera.
Po večeři si Eliška otevřela bankovní aplikaci, aby zkontrolovala, jestli Martin poslal svou část peněz na společný účet.
Už řadu let fungovali podle jednoduché dohody.
Po výplatě každý převedl určitou částku na domácí výdaje. Z těchto peněz nakupovali potraviny, platili nájem a energie, internet, pojištění auta, čisticí prostředky i všechno ostatní, co během měsíce nenápadně mizí z peněženky.
Co každému zůstalo, s tím si mohl nakládat sám.
Systém fungoval.
Až do včerejška.
Eliška uviděla svůj převod.
Martinův nikde.
„Martine?“
Ležel na pohovce a sledoval videa v telefonu.
„Hm?“
„Poslal jsi peníze na společný účet?“
Odpověď nepřišla hned.
„Ne.“
„Proč?“
„Poslal jsem je mámě.“
Eliška pomalu spustila telefon kousek níž.
„Kolik?“
„No…“
„Martine.“
„Sedmdesát osm tisíc.“
Na okamžik si myslela, že přeslechla.
„Kolik?!“
Martin se podrážděně posadil.
„Eliško, nedělej z toho drama.“
„Ty jsi dostal pětaosmdesát tisíc.“
„Ano.“
„A sedmdesát osm jsi poslal matce?“
„Potřebovala je.“
„A těch sedm tisíc?“
„Nechal jsem si je.“
„Na co?“
„Na benzín, kávu a nějaké drobnosti.“
Eliška několik vteřin mlčela.
„A jídlo?“
„Co s jídlem?“
„Z čeho budeme nakupovat?“
Pokrčil rameny.
„Vždyť ty peníze máš.“
Právě tato věta zazněla tak samozřejmě, že Eliška nejdřív vůbec nevěděla, co na ni říct.
Ty peníze přece máš.
Ne „jak to teď zvládneme“.
Ne „promiň, měl jsem to s tebou probrat“.
Ne „co uděláme s účty“.
Jen ty peníze máš.
Takže problém je vyřešený.
„Na co tvoje matka potřebovala skoro osmdesát tisíc?“
„Na novou kuchyň.“
„Co je s tou starou?“
„Nic.“
„Tak proč novou?“
Martin si povzdechl.
„Už dlouho chtěla světlá dvířka.“
Eliška zamrkala.
„Prosím?“
„Světlá dvířka. Její kuchyň je malá a tmavé skříňky ji ještě zmenšují.“
„Takže jsi jí poslal peníze určené na naše jídlo a účty, aby si mohla vyměnit kuchyň?“
„Poslal jsem jí svoje peníze.“
„Tak zítra budeš jíst za svoje peníze.“
Martin se ušklíbl.
Byl přesvědčený, že se žena jen zlobí. Ráno vstane, jako vždy mu připraví jídlo, naplní krabičku karbanátky, přidá jablko a možná i kousek koláče.
Za jedenáct let manželství všechno obvykle skončilo stejně.
Eliška se urazila.
Martin počkal.
Eliška vychladla.
Život šel dál.
Tentokrát se však něco změnilo.
„Ty mi opravdu nic nepřipravíš?“ zeptal se Martin ráno.
„Opravdu.“
„Kvůli tomu, že jsem pomohl vlastní matce?“
„Ne.“
„Tak kvůli čemu?“
„Protože jsi utratil peníze, které jsi slíbil vložit do rodinného rozpočtu, a následky svého rozhodnutí jsi automaticky přenesl na mě.“
„Proboha, jaké následky? Vždyť je to jen jeden měsíc!“
„Dobře. Jeden měsíc.“
„A co jako?“
„Tento měsíc si sám koupíš potraviny, zaplatíš obědy, budeš si vařit a vymyslíš, jak vyjít se sedmi tisíci do další výplaty.“
Zíral na ni.
„A ty?“
„Já budu rozhodovat o svých penězích sama.“
„Jsme přece manželé.“
Eliška se pousmála.
„To je zajímavé.“
„Co?“
„Včera, když jsi posílal peníze matce, jsme manželé zřejmě nebyli. Ani tě nenapadlo se mě zeptat.“
„Protože jsem věděl, že budeš proti.“
„A to je podle tebe dobré vysvětlení?“
„Nemám čas se hádat. Udělej mi aspoň chleby.“
„Chléb došel.“
„Tak mi dej tisícovku.“
„Ne.“
Martin na ni nevěřícně pohlédl.
„To myslíš vážně?“
„Naprosto.“
„Takže klidně pošleš manžela do práce hladového?“
„Martine, je ti jednačtyřicet. Nejsi dítě, které někdo zapomněl nakrmit.“
„Mám auto.“
„Je tu autobus.“
„Autobusem jezdit nebudu.“
„Tak si vyber: benzín, nebo oběd.“
Popadl prázdnou krabičku.
„Tohle není normální.“
Eliška přikývla.
„Souhlasím.“
„S čím?“
„Není normální bez jediného slova poslat skoro celou výplatu pryč a potom čekat, že manželka nenápadně zaplatí všechno ze svého.“
Martin práskl dveřmi.
Tentokrát za ním Eliška neběžela.
V práci vyprávěl celou příhodu kolegovi Petrovi.
Samozřejmě tak, aby vypadal jako oběť on.
„To si představ,“ říkal a vidličkou rozrýval karbanátek v závodní jídelně. „Máma mě požádala o pomoc. Pomohl jsem jí. A teď se mě žena rozhodla vychovávat hladem.“