Anna stála nehybně na studené dlažbě v kuchyni a sledovala, jak se po podlaze rozletěly drobné střepy z rozbitého šálku. Ludmila Novotná ho před několika vteřinami mrštila o zem celou silou jen proto, že bankovní aplikace v telefonu oznámila: „Nedostatek prostředků.“
Tchyně mávala mobilem přímo před obličejem své snachy a křičela tak hlasitě, až Anně začínalo hučet v uších.
„Ty vůbec chápeš, co děláš, ty nuzná holko?! Okamžitě mi odblokuj kartu! Ještě jsem nedokončila nákupy na oslavu!“ Hlas Ludmily Novotné přeskakoval do pronikavého falzetu. Pečlivě upravený účes se jí rozcuchal a řasenka se v horku a napětí lehce rozmazala. „Uvědomuješ si vůbec, že mi bude za týden šedesát? Přijdou hosté! A já pořád nemám novou ložnicovou sestavu! Udělala jsi to schválně? Chceš mě před všemi ponížit?“
Anna pomalu obrátila oči k manželovi.
Petr stál ve dveřích kuchyně, hlavu sklopenou, a upřeně zíral na podlahu jako pes, který něco provedl.
Mlčel.
Jako vždycky.
Pokaždé, když jeho matka zvýšila hlas, jako by přestal existovat.
Anna ten výraz znala až příliš dobře. Nebyl to pohled člověka, který se bojí o svou ženu.
Petr se bál jen jediného — že matka přestane křičet na Annu a obrátí svou pozornost k němu.
„Včera jsem pohřbila maminku,“ řekla Anna tiše.
Její hlas zůstával klidný. Ani se netřásl, ani v něm nebyly slzy. Přesto z něj zaznívalo takové vyčerpání, že se i Ludmila na několik vteřin odmlčela.
„Nenechaly jste mě ani v klidu dojet k pohřební službě. Naléhaly jste, abych vám okamžitě poslala peníze na nové závěsy. Volaly jste mi ve chvíli, kdy spouštěli maminčinu rakev do země. Proto jsem kartu zablokovala. To je celé.“
Ludmila pootevřela ústa, jako by chtěla něco odpovědět, ale na okamžik nenašla slova.
Pak se její tvář zkřivila vzteky.
„Takže takhle?!“ zasyčela. „Smrt tvé matky ti snad dává právo připravit mě o oslavu, kterou si zasloužím? Tvoje matka na tobě celý život jen visela! Já tě přece přijala do vlastního domu, když jsi sem přijela s jediným ubohým kufrem! Živila jsem tě, starala se o tebe jako o vlastní, a takhle mi to vracíš?“
„Neživila jste mě,“ skočila jí Anna do řeči. „Pracovala jsem od prvního dne.“
Na chvíli se odmlčela.
„A svou kartu s úsporami jsem vám předala před rokem jen proto, že jste zase vyvolala scénu a tvrdila, že si svého syna dost nevážím. A jak to dopadlo? Za jediný rok jste utratila skoro všechno, co jsem si odkládala na první splátku bytu. Dva miliony čtyři sta tisíc korun. Za oblečení, restaurace, zábavu a teď ještě za tuhle oslavu.“
Tchyně zrudla.
Prudce vykročila k Anně.
V tu chvíli se Petr konečně rozhodl zasáhnout.
„Mami, už toho nech. Anno, prosím… prostě jí tu kartu odblokuj. Má vysoký tlak. Vždyť víš, že to nemyslí vážně.“
Anna se k němu velmi pomalu otočila.
V očích už neměla bolest ani slzy.
Jen chladnou, téměř zkoumavou zvědavost.
Jako by toho člověka, se kterým pět let žila, viděla poprvé.
„Tohle myslíš vážně?“ zeptala se.
Petr sebou trhl.
Než však stačil odpovědět, zazvonil Annin telefon.
Neznámé číslo.
Hovor odmítla.
O několik vteřin později telefon zazvonil znovu.
Anna se zamračila a tentokrát hovor přijala.
„Paní Anno Dvořáková?“ ozval se zdvořilý, úřední hlas. „Voláme z bezpečnostního oddělení banky. Váš manžel, Petr Novotný, právě podal žádost o vysoký spotřebitelský úvěr zajištěný vaším bytem. V dokumentech jste uvedena jako spolužadatelka. Potvrzujete tuto operaci?“
Anna pomalu dosedla na stoličku.
V uších se jí rozlehl nepříjemný šum.
Dívala se přímo na Petra.
Ten okamžitě zbledl a začal něco naléhavě šeptat matce.
„Ne,“ odpověděla Anna do telefonu. „O ničem takovém nevím. Žádost úplně zablokujte. Děkuji.“
Položila telefon na stůl.
Pak vstala.
„Odejděte,“ řekla tchyni.
Ludmila sebou trhla.
„Cože?“
„Ven z mého bytu.“
Tchyně otevřela ústa, aby protestovala, ale Annin pohled byl tak ledový, že žena mimovolně ustoupila.
„Odejděte z mého bytu,“ zopakovala Anna. „Jinak zavolám policii a podám oznámení pro pokus o podvod.“
Ludmila popadla kabelku a téměř vyběhla do předsíně.
U dveří se ještě stačila otočit.
„Petře! Ty slyšíš, jak se mnou mluví?!“
Petr se za ní skoro rozběhl, ale nakonec zůstal stát.
Anna stála uprostřed kuchyně a mlčky ho pozorovala.
„Vysvětluj,“ pronesla.
Petr zaváhal.
„Víš… máma má dluhy. Kvůli oslavě trochu špatně odhadla výdaje. Chtěl jsem vzít úvěr, abychom už nemuseli sahat na tvoje úspory. Dluhy bychom splatili a všechno bych ti postupně vrátil.“
„Úvěr zajištěný bytem,“ pomalu zopakovala Anna. „Bytem, u kterého jsem uvedená jako spolužadatelka. Dochází ti, že kdybys přestal splácet, mohli by nás oba vyhodit na ulici?“
„Všechno bych zaplatil!“
„Ty?“
Anna se krátce, hořce zasmála.
„Za pět let manželství jsi ani jednou nedokázal své matce říct obyčejné ne. A teď mě chceš přesvědčit, že bys zvládl obrovský úvěr?“
Obrátila se a zamířila do předsíně.
Petr šel za ní.
„Anno, promiň. Jen jsem se do toho zamotal. Vždyť víš, že máma je zvyklá žít na úrovni. Nemůžu jí prostě odmítnout. Je to moje matka. Je to moje povinnost.“