V dlouhé chodbě městského soudu, zalité studeným bílým světlem, se ke mně Karel Beneš přiblížil tak těsně, že mezi námi nezůstal ani kousek bezpečného prostoru. V té chvíli jsem vnímala především jeho parfém.
Santal 33. Santalové dřevo, kůže, cedr… a vůně peněz.
Používal ho jen ve dnech, kdy se potřeboval cítit neporazitelně. Ráno před povýšením. V den, kdy přebíral klíče od nového Audi. Nebo před přednáškou, během níž plnému sálu sebevědomě vysvětloval, že všechno, čeho dosáhl, vděčí svému „instinktu dravce“.
Pro Karla ta vůně znamenala dobývání. Dokonale naleštěnou agresivitu, schovanou pod bezchybnou maskou zdvořilosti. Jakmile mi známé aroma naplnilo plíce, pochopila jsem pravdu.
Karel nepřišel k soudu vyhrát.
Přišel oslavit vítězství, o němž byl přesvědčený, že už mu patří.
„Dnes je nejkrásnější den mého života,“ pronesl tlumeně. Věděl, že pracovníci soudu, kteří ve spěchu procházeli kolem nás, jeho slova neuslyší. V hlase měl onu chladnou krutost, kterou si vždy nechával na chvíle, kdy jsme byli sami. „Dnes ti vezmu všechno, Lenko. Byt, účty i budoucnost. Měla jsi přijmout mou nabídku, dokud jsem se ještě snažil být velkorysý.“
Potom se usmál.
Byl to úzký, dokonale nacvičený úsměv, v němž se jeho očí nedotklo ani zrnko lidského tepla. Výraz člověka, který se neživí pravdou, ale schopností prodávat ostatním pocit jistoty.
O několik kroků za ním stála Sofie Langrová. Krémový kostýmek, který měla na sobě, se hodil spíš na koktejl v luxusním střešním baru než do soudní budovy. Nemusela promluvit. Lehce zdvižená brada a pobavený úsměv na rtech jasně ukazovaly, za koho se tady považuje.
Nebyla pouhou svědkyní.
Přišla sledovat korunovaci.
Lidé proudili chodbou na všechny strany. Nesli složky, aktovky, obavy a soukromé katastrofy, o nichž nikdo jiný nic nevěděl. Mladý advokát kolem nás téměř proběhl s vysokým sloupcem spisů v náručí. Žena v teplácích plakala u automatu na kávu s telefonem přitisknutým k uchu. Starší muž seděl na lavici a hleděl do podlahy, jako by čekal, až někdo vysloví jeho jméno jazykem, kterému už dávno přestal rozumět.
Soudní budova byla plná cizích životů, které se právě rozpadaly.
Přesto se po nás nikdo neohlédl.
Zvenčí jsme vypadali jen jako další dobře oblečený pár, který přišel rozdělit společná léta na procenta, podpisy a právní povinnosti.
Karel si upravil klopy saka, jako by kolem nás stály televizní kamery.
„Vždycky jsi byla příliš tichá,“ pokračoval jemně, ale pohrdavě. „Tiché ženy u soudu nikdy nevyhrávají. Můj advokát je skutečný žralok. Ten tvůj vypadá jako penzionovaný dědeček, co chodí krmit holuby na náměstí.“
Sofie přenesla váhu na jednu nohu a založila ruce na prsou. Na zápěstí se jí pod zářivkami rozzářil diamantový náramek. Kameny byly dokonale vybroušené, zpracování bezchybné. Karel měl vždycky výjimečný vkus, když utrácel peníze, které nebyly jeho.
Přiblížil se ještě o kousek.
Cítila jsem jeho dech těsně u ucha.
„Po dnešku z tebe nic nezůstane,“ zašeptal. „Nebudeš mít byt. Nebudeš mít nic, co bys mohla ovládat. Nebudeš nikdo. Jen obyčejná žena středního věku, která jezdí ojetým autem a živí se nudným účetnictvím. To je všechno.“
Právě v té chvíli vystoupil ze stínu mramorového sloupu doktor Oldřich Vít.
Nespěchal a nesnažil se na sebe upozornit. Každý jeho krok byl pomalý, odměřený a klidný, jako by považoval spěch za projev špatného vkusu.
Opravdu vůbec nepřipomínal „žraloka“, jakého si pod tím slovem představoval Karel.
Vypadal spíš jako vysloužilý profesor literatury. Jako muž, který by vám nejprve zdvořile opravil gramatickou chybu a potom vám bez jediného zbytečného slova nabídl čaj.
Šedý oblek mu na úzkých ramenou seděl trochu volně, brýle měl staromódní a kolem něj se držela sotva postřehnutelná vůně dýmkového tabáku. Přitom jsem ho ani jednou neviděla kouřit.
Doktor Vít se na Karla nejprve vůbec nepodíval.
Obrátil se přímo ke mně.
„Paní Benešová,“ pronesl klidně, jako bychom se nechystali rozhodovat o troskách života budovaného mnoho let, ale pouze kontrolovali nákupní seznam. „Přinesla jste dokumenty, o nichž jsme mluvili?“
Otočila jsem hlavu a poprvé toho rána se Karlovi opravdu podívala do očí.
Pořád v nich měl dokonale naleštěné sebevědomí. Výraz člověka, který nepochybuje a výsledek považuje za předem zaručený.
Nejvíc mě překvapilo, jak důvěrně ten pohled znám.
Po všem, co se stalo, jsem ho stále dokázala číst zpaměti.
Vídat jsem ho začala už dávno. Pokaždé, když se Karel rozhodl, jak skončí rozhovor, obchodní jednání nebo cizí osud, ještě než kdokoli jiný stačil otevřít ústa.
Stejně se tvářil i v den, kdy mi vysvětloval, že převést dědictví po babičce na společný investiční účet je „mnohem chytřejší“.
Tvrdil, že má na rozmnožování kapitálu mimořádný cit.
Kdysi jsem tomu říkala talent.
Teď už jsem věděla, že to byla jen pýcha.
„Ano,“ odpověděla jsem doktoru Vítovi. „Všechno, co jste chtěl, mám připravené.“
Téměř neznatelně přikývl.
Teprve potom se obrátil ke Karlovi.
Jeho výraz se nezměnil. V očích mu však na okamžik problesklo něco krátkého a ostrého, jako jiskra od křesadla.