Moje dcera darovala své vysněné maturitní šaty dívce, která brečela schovaná za školními automaty, protože si žádné slavnostní oblečení nemohla dovolit. Sama si pak oblékla starý černý oblek po svém zesnulém otci. Myslela jsem, že nejhorší, co ji ten večer čeká, bude pár posměšných poznámek. Jenže když ten oblek uviděla ředitelka, upustila kelímek na zem a zavolala policii.
Kuchyňské okno jako každý večer zachytávalo měkké světlo zapadajícího slunce — teplé, zlatavé, rozlité po starém linoleu. Dívala jsem se na dceru přes záclonu s tak zvláštním strachem, jako by mi mohla zmizet, kdybych na okamžik zavřela oči.
Anna seděla u stolu s krabicí od bot plnou pomačkaných bankovek a každou z nich pečlivě uhlazovala dlaní o dřevěnou desku. Byly to už tři roky, co se Josefovo srdce zastavilo, ale židle naproti ní pořád vypadala, jako by patřila jen jemu.
Bohumil býval Josefův kamarád z nočních směn v motelu.
— Dva tisíce osm set, — oznámila Anna a zvedla ke mně oči. — Mami, chybí mi ještě dvě stovky.
— Na co přesně?
— Na ty šaty, mami! Ty jedny jediné, v barvě jemného šampaňského. Vždyť jsem ti o nich vyprávěla.
Utřela jsem si ruce do utěrky a posadila se naproti ní. Paty měla zase odřené od tenisek, kůže zarudlá tam, kde jí praskly puchýře.
— Zítra znovu hlídáš dvojčata?
— A v neděli jdu sekat zahradu k sestře pana Bohumila! — odpověděla.
Na vteřinu jsem ztuhla. Bohumil byl Josefův známý z nočních směn v motelu, tichý muž, který přišel i na pohřeb a celou dobu stál vzadu.
— Táta by na tebe byl pyšný.
— Pořád ti platí v hotovosti?
— Říká, že bankám nevěří. Vlastně se mnou skoro nemluví, mami. Jen mi dá peníze a zase zmizí v domě.
— Anno, podívej se na svoje nohy.
— Stojí to za to, mami. Fakt.
Řekla to stejně, jako kdysi mluvíval Josef — potichu, klidně, s jistotou člověka, který od světa nečeká žádné dárky.
Odhrnula jsem jí pramínek vlasů z tváře.
— Tvůj táta by na tebe byl opravdu hrdý.
— Někteří lidé v sobě nosí věci, které nejsou vidět.
Usmála se a znovu sklopila pohled k penězům.
— Myslíš, že na plese bude paní Novotná?
— Ředitelka? Myslím, že ano.
— Loni brečela, když pustili pomalou písničku. Jen tak stála u dveří. Bylo to zvláštní, mami.
— Někteří lidé v sobě nosí něco, co ostatní nevidí, zlatíčko, — řekla jsem a v tu chvíli jsem myslela na Josefa.
O týden později už šaty visely v ochranném obalu na dveřích její skříně. Anna stála bosá před zrcadlem, látka v barvě šampaňského se v lampičce něžně leskla a její tvář celá zářila.
— Mami, — zašeptala. — Jak vypadám?
— Nádherně, holčičko moje.
Ale byla tu ještě jedna věc, o které jsem jí nikdy neřekla.
Zvedla jsem telefon a vyfotila ji. Za jejími zády zůstaly pootevřené dveře skříně a uvnitř, na stejném místě jako celé ty tři roky, visel starý černý Josefův oblek. Oranžové javorové listy vyšité podél klopy se pod slabou žárovkou nepatrně třpytily.
Když bylo Anně deset, přejížděla po těch listech prsty a ptala se, proč jsou oranžové, a ne zelené.
— Protože podzim měl táta nejraději, — odpovídala jsem jí pokaždé.
Jenže existovala ještě jedna drobnost, kterou jsem před ní zamlčela. Ten večer, kdy Josef oblek přinesl domů, seděl s ním v autě i Bohumil. Skoro hodinu zůstali zaparkovaní před naším domem, než Josef konečně vešel dovnitř.
Když jsem se ho zeptala, co se stalo, jen tiše řekl:
— Bohumil si toho bere moc k srdci.
Anna seděla vedle mě v autě, rozzářená, v šatech, kvůli kterým celé měsíce pracovala a chodila s nohama sedřenýma do krve.
Ve skle zahlédla můj odraz a všimla si, jak mi pohled bezděčně sklouzl ke skříni a k obleku.
— Mami? Jsi v pořádku?
— Jen jsem unavená, zlatíčko.
Když jsem pak telefon položila, projel mnou nejasný, chladný pocit: ten maturitní večer po nás bude chtít víc než jen odvahu obléct si krásné šaty.
Den plesu přišel s jarním vzduchem, který voněl čerstvě posekanou trávou a lakem na vlasy. Anna seděla vedle mě v autě a zářila v šatech, na které šetřila, dřela a kvůli nimž snášela bolest.
— Mami, přestaň se na mě tak dívat, — zasmála se. — Za chvíli mi budeš brečet přímo do linek.
— Já se dívat smím. Já jsem tě porodila! — pokusila jsem se zavtipkovat.
U chodníku mi stiskla ruku a zmizela za vstupními dveřmi školy.
Stihla jsem odjet sotva o tři ulice dál, když mi zazvonil telefon.
— Mami, — třásl se dceři hlas. — Je tady jedna holka. Za automaty. Pláče.
Zajela jsem ke kraji silnice.
— Anno, klid. Kdo?
— Jmenuje se Tereza, chodí se mnou do třídy. Její máma přišla o práci. Tereza dorazila ve staré sukni a v kardiganu, kterému chybí knoflík, a schovává se, aby ji nikdo neviděl. Je mi jí tak líto, mami. Musím něco udělat.
Zavřela jsem oči. Už jsem věděla, kam tohle povede.
— Táta vždycky říkal, že když můžeš někoho podržet, nemáš myslet nejdřív na sebe.
— Mami, chci jí dát svoje šaty, — dokončila Anna.
— Miláčku, ne. Osm měsíců jsi na ně pracovala.
Nastalo dlouhé ticho. Pak se její hlas ozval znovu — klidný, a právě proto mě vyděsil ještě víc.
— Táta by je dal. Vždycky říkal, že když můžeš pomoct, máš pomoct.