Dnes je mi šedesát a pořád ve mně zůstává stud, když si na to období vzpomenu. Před deseti lety jsem byl přesvědčený, že jsem dospělý, zkušený chlap, kterého jen tak něco nerozhodí. Jenže pak se vedle mě objevila mladá krásná žena a já v padesáti přišel o rozum tak dokonale, že jsem ze sebe udělal ukázkového hlupáka. A co je nejhorší — udělal jsem to dobrovolně, sám a ještě s pocitem vítěze.
V padesáti jsem na české poměry nebyl žádný chudák. Se společníkem jsme provozovali dopravní firmu MoravaTrans: dvanáct kamionů, vlastní areál v průmyslové zóně za brněnskou Slatinou, stálé zakázky, dobré jméno. Začínal jsem obyčejně za volantem. Spal jsem v kabině, jedl u benzinek a na první vlastní vůz jsem šetřil stejně urputně, jako jiní šetří na byt. K padesátce jsem měl podnik, pověst, třípokojový byt v centru Brna a v garáži Toyotu Land Cruiser. Syn Lukáš z prvního manželství už byl dávno dospělý, žil v Plzni a dělal inženýra ve strojírenské firmě. S první ženou jsme se rozešli klidně, bez špíny a bez nenávisti. Prostě jsme si přestali být blízcí. I to se v životě stává.
Na svůj věk jsem nevypadal špatně. Možná genetika, možná tvrdohlavost. Práce v dopravě rozhodně není lázeňský pobyt, ale třikrát týdně jsem chodil do posilovny, v sobotu plaval, břicho jsem neměl. Vlasy husté, prošedivělé, ale některým ženám se to líbilo. Nebudu si hrát na skromného — ženy se za mnou otáčely. A já se za nimi také podíval. Žil jsem volně, s někým jsem se vídal, s někým rozešel, nikoho jsem nevodil za nos a nikomu nesliboval víc, než jsem chtěl dát. Všechno běželo klidně a přehledně.
A potom jsem odbočil na cestu, ze které se špatně vrací.
Byl říjen, když jsem zajel do autosalonu vybrat nový tahač. Chtěl jsem rozšířit trasy, přidat další zakázky. Seděl jsem v čekací zóně, listoval katalogem a vtom ke mně přišla ona.
Tereza. Pětadvacet let. Prodejní manažerka. Vysoké podpatky, úzká sukně, halenka rozepnutá o jeden knoflíček víc, než by bylo podle firemních pravidel vhodné. Dlouhé hnědé vlasy, takové, do kterých se člověk mimoděk chce dotknout prsty. Zelené oči s měkkým, trochu šibalským leskem a úsměv, při kterém mužům vypíná ta část mozku, která má na starosti opatrnost.
„Díváte se na FHčko?“ zeptala se a naklonila se nad katalog tak blízko, že jsem ucítil její parfém. Sladký, vanilkový, úplně nepatřičný mezi tahače a pneumatiky. „To je výborná volba. Vy budete asi hodně vážný podnikatel, když vybíráte takový stroj.“
„Ale kdepak podnikatel,“ mávl jsem rukou. „Jen honím pár kamionů po republice. Práce jako každá jiná.“
„Pár?“ vykulila oči tak přesvědčivě, jako bych jí právě oznámil, že vlastním půlku dálnice. „Kolik je pár?“
„Dvanáct.“
„Dvanáct?“ vydechla. „Páni. Můj táta měl celý život jen starý Transit.“
Zasmáli jsme se. Rozhovor se rozběhl sám. Zapsala si moje číslo, prý kvůli nabídce na tahač. Druhý den zavolala. Jenže už vůbec ne kvůli tahači.
A tohle je důležité říct hned na začátku: nebyl jsem to já, kdo za ní běhal. Ona se přibližovala ke mně. Mladá, krásná, výrazná. A já, padesátiletý chlap, který si myslel, že už v životě viděl dost, jsem jí skočil na lep jako kluk po maturitě. Protože to lichotí. Protože když je vám padesát a pětadvacetiletá kráska na vás hledí tak, jako byste byl poslední muž na světě, začnete věřit nesmyslům. Já už se dlouho vídal se ženami kolem pětatřiceti, čtyřiceti, s těmi, které mají děti na vysoké, hypotéku zčásti splacenou a iluze dávno odložené. A najednou mladá holka sama natahuje ruku. Člověk si začne myslet, že je pořád borec.
Jako prvnímu jsem to řekl Standovi. Starý kamarád ještě z časů, kdy jsme oba točili volantem od rána do noci. Jemu tehdy bylo šestapadesát. Dvakrát rozvedený, potřetí se ženit nehodlal a k mladším ženám chodil pravidelně, rád a bez sebeklamu. Vždycky měl nějakou mladou „kamarádku“: jednou masérku, podruhé trenérku, jindy účetní s dokonalou manikúrou.
Seděli jsme u něj na chatě za Brnem. Grilované maso, slivovice, podzimní večer. Já mu vyprávěl o Tereze.
Standa poslouchal, otáčel v ruce vidličku na maso a nakonec se roztáhl do spokojeného úsměvu.
„Petře, ty seš teda frajer. Pětadvacet let! Mladá laňka. To schvaluju. To je přesně ono. Užij si to, dokud za tebou běží sama. My už nejsme kluci, něco jsme si odmakali, ne?“
„Ona je prostě živel, Stando. Taková… no, chápeš.“
„Chápu,“ uchechtl se. „Petře, ony jsou všechny živel, dokud platíš večeři. Já si nic nenamlouvám. Vezmu ji ven, zaplatím, užiju si, ona si užije, všichni spokojení. Ty taky běž, vezmi ji někam, ukaž jí hezký život. Ale jedno si zapamatuj.“ Namířil na mě vidličkou, jako by držel ukazovátko. „Choď s ní, bav se, voz ji po výletech. Ale ženit se, to tě ani nenapadne. Vždyť bys mohl být její táta. Takové holky jsou s takovými chlapy kvůli bonbonu, Petře. Kvůli pěkně zabalenému bonbonu, ne kvůli lásce. Miluju já svoje kamarádky? Ne. Milují ony mě? Taky ne. Ale funguje to. Tak se bav, jen nedělej hlouposti, i kdyby se ti z ní motala hlava.“
„Ale prosím tě, jaká svatba. Nejsem přece puberťák.“
„Tak je to správně. Na mladé a svolné!“
Připili jsme si. Jenže on tehdy nevěděl — a já si to nechtěl přiznat — že už jsem byl ztracený.
První varování přišlo za týden. Zastavil jsem se pro Terezu po práci, požádala mě, jestli bych ji nesvezl, protože má prý auto v servisu. Čekal jsem u autosalonu a viděl ji vycházet ven. Nebyla sama. Vedle ní šel muž kolem třicítky, sportovní bunda, jistá chůze. Něco jí říkal, ona se smála, on ji vzal za loket. Odtáhla se, ale ne hned. Až po vteřině, když zahlédla můj Land Cruiser.
Nasedla, políbila mě na tvář.
„Kdo to byl?“ zeptal jsem se.
„Ále, Martin. Bývalý. Rozešli jsme se doslova den předtím, než jsem poznala tebe. On se s tím pořád nějak neumí smířit, ale já už jsem mu to vysvětlila. Teď mám jen tebe. My dva to myslíme vážně. Neboj se, zlato.“
Den předtím. Doslova. Samozřejmě.
Normální člověk by se na mém místě zeptal sám sebe, jestli Martin vůbec ví, že už jsou rozešli. Nebo jestli si myslí něco úplně jiného. Jenže já se nezeptal. Protože mi položila dlaň na koleno, podívala se na mě těma zelenýma očima a zašeptala:
„Jeďme k tobě. Celý den jsem se tě nemohla dočkat, tati.“
A jeli jsme.
Řeknu to na rovinu: v posteli byla tahle žena jako přírodní pohroma. Hurikán nejvyšší kategorie. Za padesát let jsem zažil leccos, ale nic takového. Každý den. Sama začínala. Sama navrhovala. Vymýšlela věci, u kterých jsem ani neznal názvy. Cítil jsem se ne jako dvacetiletý, ale ještě líp, protože ve dvaceti jsem neměl peníze ani sebejistotu, zatímco teď jsem měl obojí. A já, dospělý muž, jsem jako poslední tele usoudil, že je to proto, že jsem tak neodolatelný, zralý a úspěšný.
Ne, Petře. Bylo to proto, že jsi byl vůl.
Druhé varování přišlo po dvou měsících.
Volal jsem jí v pátek večer, nebrala to. Ozvala se za hodinu. Hlas rozmazaný, slova se jí táhla jako med z horké lžíce.
„Zlaaatí, ahoooj. Proč volááš? My tady sedíme s holkama, slavíme Lenčiny narozky…“
Opilá. A ne málo.
Přijel jsem. „Narozky“ slavila ve dvou — ona a láhev Martini. Žádná Lenka nikde. Tereza seděla na podlaze v předsíni své garsonky, řasenka rozteklá, punčocháče roztržené na koleni, hloupě se chichotala a pokoušela se zvednout.
„Jéé, zlatí, proč jsi jezdil. Vždyť jsem říkala, že je všechno dobrý! Jen jsem se trochu uvolnila. V práci mě všichni štvou.“
„Trochu? Vypila jsi sama láhev. Viděla ses?“
„No a cooo? Nesmím? Jsem dospělá ženská. Je mi pětadvacet, když chci, piju. Nelíbí se ti to? Tak se nekoukej. Chceš mě vychovávat?“
Ráno proti mně seděl úplně jiný člověk. Bledá, tichá, provinilá. Mačkala okraj mého trička a oči měla vlhké.
„Petře, musím ti něco říct. To, cos včera viděl… nebyla náhoda. Já… já piju. Vážně. Už dlouho. Od šestnácti. Stydím se, ale chci k tobě být upřímná.“
„Od šestnácti?“
„Nějak se to stalo… Táta pil. Máma taky. Od dětství jsem to měla před očima a pak jsem do toho spadla sama. Ale já toho dokážu nechat! Fakt dokážu. Kvůli tobě. Kvůli nám. Chci být normální, vážně. Jen potřebuju vedle sebe silného chlapa, který mi pomůže. Ty mi pomůžeš, viď? Podržíš mě?“
A rozplakala se. Krásně. Bez hysterie, bez řevu. Jen slzy po tvářích, chvějící se brada a pohled zespodu. Jako kotě vyhozené do deště.
Co měl udělat rozumný chlap? Zavolat jí taxi, říct: „Jdi se léčit, dej se dohromady, pak si promluvíme.“ Co jsem udělal já? Objal jsem ji, přitiskl k sobě a řekl:
„Samozřejmě ti pomůžu. Zvládneš to. Budeme spolu. Slibuju.“
A ona „přestala“. Jen tak. Ze dne na den. Ani panák, ani sklenička. Měsíc, druhý, třetí — střízlivá, něžná, pozorná. Já jí uvěřil. Já, člověk, který se dvacet let pohyboval v dopravě a viděl život ze všech stran, jsem uvěřil, že holka pijící od šestnácti přestane navždy jen proto, že potkala mě.
Po osmi měsících vztahu jsem ji požádal o ruku.
Standovi jsem to řekl až potom, co jsme podali žádost na matrice. Zavolal jsem mu jako školák, s pitomou radostí v hlase.
„Stando, žením se!“
V telefonu se rozhostilo ticho. Dlouhé, těžké. Skoro jsem si myslel, že vypadl signál.
„Stando? Slyšíš mě?“
„Slyším,“ řekl dutě. „Petře, řekni mi, že si děláš srandu.“
„Nedělám. Žádost už je podaná.“
„Petře. Kamaráde můj. Já ti to říkal. Česky jsem ti to říkal. Bav se, ale nežeň se. Jí je pětadvacet, tobě padesát. Mohl bys jí dělat otce. Jaká svatba? Zapni hlavu, dokud je čas.“
„Stando, ona kvůli mně přestala pít. Je jiná. Ty ji neznáš.“
„Kvůli tobě přestala pít,“ zopakoval pomalu. „Petře, ty seš jelen. Ušlechtilej, pěkně narostlej, ale jelen. Ona nepřestala. Takové bývalé alkoholičky jen tak nejsou. Drží se. Možná se hecla, možná vydrží do svatby. A pak se rozjede znovu, jen už jako zákonná manželka, s trvalým pobytem ve tvém bytě a s nárokem na půlku toho, co denně vyděláváme.“
„Myslel jsem, že mi pogratuluješ, a ty zase začneš. Fakt jsi starý mrzout.“
„Mrzout? Petře, mluvím s tebou jako kamarád, ne jako závistivec. Ty ji nezajímáš jako muž. Zajímáš ji jako peněženka. Peněženka na nohách, která se navíc snaží v posteli. Myslíš si, že jsi jediný hezký a úspěšný padesátník v Brně? V tom autosalonu vidí každý den chlapy v drahých autech, s firmami a penězi. Jen ty ses chytil hlouběji než ostatní, tak si tě přitáhla.“
„Dost, Stando. Zkazil jsi mi náladu. Už jsem se rozhodl, žádost je podaná.“
Povzdechl si tak těžce, jako když člověk pochopí, že motoru nevysvětlí, aby neklepal.
„Dobře, Petře. Dobře. Na svatbu přijdu. Ale dárek dám tobě, ne jí. Dám ti číslo na dobrého advokáta. Schovej si ho a neztrať.“
Tehdy jsem se urazil. Neměl jsem.
Svatbu jsme měli v restauraci U Modré hvězdy: hosté, živá hudba, fotograf z Prahy. Tereza v bílých šatech vypadala jako vystřižená z lesklého časopisu. Chlapi u stolů se na mě dívali se závistí — jasnou, hmatatelnou. A mně se to líbilo. Bože, jak moc se mi to líbilo.
Když se hosté rozjeli, odvezl jsem Terezu do hotelu u Brněnské přehrady. Vzal jsem nejlepší apartmán s krbem, vířivkou a panoramatickými okny do lesa. Na celý týden. Chtěl jsem, aby to bylo jako ve filmu.
Vešli jsme do pokoje. Svíčky, šampaňské — nealkoholické, protože ona přece nepije. Objal jsem ji, začal jí rozepínat šaty.
A vtom se odtáhla.
„Petře, počkej. Musím ti něco říct.“
„Co se stalo?“
Sedla si na kraj postele. Nohy u sebe, ruce v klíně, pohled do podlahy. Hlas klidný, skoro úřední.
„Já to vlastně nemám ráda tak často. A popravdě mi bez toho bývá docela dobře.“
Nejdřív mi nedošlo, co říká. Myslel jsem, že je to nějaký svatební žert.
„Jak to myslíš?“
„Normálně. Je mi to nepříjemné. Vždycky mi to bylo nepříjemné. Snažila jsem se, protože jsem věděla, že se ti to líbí. Ale teď jsme manželé a já chci, aby mezi námi byla upřímnost. Mně to stačí tak jednou za měsíc.“
Stál jsem uprostřed apartmánu za několik tisíc za noc, v rozepnuté košili, se sklenkou v ruce, a díval se na ženu, která se osm měsíců sama každý den lepila ke mně — každý den! — a teď mi pár hodin po svatbě klidně oznámila, že jí to bylo nepříjemné.
„Počkej,“ řekl jsem. „Takže jsi osm měsíců hrála divadlo?“
„Nehraju divadlo. Snažila jsem se. Kvůli tobě.“
„Terezo, tomu se říká podvod. Počkala jsi, až se vezmeme, a pak mi to řekneš o svatební noci. Proč?“
„Protože teď jsme rodina, Petře! A v rodině má být upřímnost! Nebo sis mě vzal jen kvůli přístupu k mladému tělu? To je mimochodem dost odporné a urážlivé. Takže jsem pro tebe jen hračka? Fuj, Petře, to bych do tebe neřekla.“
Takhle to udělala. Chápete ten trik? Před vteřinou přiznala, že mě osm měsíců uváděla v omyl, a za půl minuty byl viník ze mě. Já byl ten nechutný, já myslel jen na jedno, já ublížil chudince mladé manželce.
Co jsem měl udělat? Ráno jet k právníkovi. Nechat manželství zrušit. Nebo aspoň podat návrh na rozvod, dokud se nic nestihlo proplést a nebylo co dělit.
A co jsem udělal já? Zůstal jsem. Protože — řeknu to upřímně — styděl jsem se. Před hosty, před synem, před Standou, který mě varoval, že jsem parohatý jelen. Rozvést se den po svatbě by znamenalo přiznat, že mě obehráli jako posledního troubu. A Petr Havel přece není trouba. Petr Havel je úspěšný podnikatel, majitel dvanácti kamionů, chlap s mladou ženou. Ne trouba!
Trouba, Petře. Ukázková.
Nakonec jsme spolu žili šest let. Šest dlouhých let.
Tereza si můj byt zabírala tak, jako kukačka obsazuje cizí hnízdo. Pomalu, měkce, po vrstvách. Nejdřív rekonstrukce: „Petře, s těmi tapetami z počátku tisíciletí se přece nedá žít, to je hrůza.“ Potom auto: „Zlato, autobusem je to pro mě nepohodlné, aspoň nějaké malé, třeba Hondu.“ Potom kurzy: „Petře, chci se vyučit vizážistkou, je to investice do budoucnosti.“ Potom výlety: „Petře, pojeďme do Itálie, potřebuju změnit prostředí, jsem unavená.“
Unavená. Z čeho? Od prvního dne po svatbě nepracovala. Vstávala skoro v poledne, nasnídala se, jela do fitka na Lidické, pak obchodní centrum, kavárna, manikúra. Domů se vracela k večeři s taškami. Vařila občas. Uklízela, když měla náladu. V ložnici skoro nic. Jednou za měsíc, jak slíbila, a i tehdy s výrazem, jako by jí trhali zub bez umrtvení.
Každý pátek jsem jí nosil květiny. Bílé růže, protože je prý milovala. Vím to přesně, protože jsem pak v bankovní aplikaci našel za půl roku sedmnáct plateb v květinářství Fleurs, s.r.o.
A pít začala znovu. Ne hned. Nejdřív „jedna sklenička vína v restauraci, Petře, to je přece kulturní, já nechlastám, je to jen kvůli chuti“. Potom jedna sklenička přerostla v láhev doma. Láhev ve dvě. Vracel jsem se z práce v jedenáct večer a ona ležela na gauči v županu, na stole prázdná láhev Chardonnay, telefon v ruce, pohled skelný. Co jsem říkal? Samozřejmě:
„Terezo, slíbila jsi mi to.“
A ona odpovídala:
„Já nepiju. To je víno. Víno není alkohol, Petře. To je kultura. V Itálii ho pijí skoro jako vodu. Ty bys ho pil taky, kdybys tomu aspoň trochu rozuměl.“
Po nějaké době jsme začali spát v oddělených pokojích. Ležet vedle ní a probouzet se kvůli jejímu alkoholovému dechu jsem už prostě nezvládal.
A pak přišla ta noční jízda.
Ve dvě ráno mi volal řidič Honza Kovář. Na dálnici D1 u Rousínova mu klekl kamion, necelých dvacet kilometrů od Brna. Plný chladírenský návěs mraženého masa, termín hořel. Oblékl jsem se a vyrazil.
Letěl jsem nočním městem, bral to přes Lesnou na výpadovku — a na světlech jsem zahlédl bílou Hondu. Terezinu značku jsem znal nazpaměť. Dvě hodiny ráno. Auto stálo u činžáku, který jsem neznal, ve dvoře, kde jsem nikdy nebyl.
Projížděl jsem dál. Nejdřív jsem musel řešit kamion. Celou noc jsem se s Honzou hrabal v poruše: měnili jsme řemen alternátoru na krajnici, v zimě, špíně a tmě. K ránu jsme náklad dotáhli do skladu.
Domů jsem se vrátil v sedm. Tereza spala. Honda stála na svém obvyklém místě u domu, jako by se nic nestalo.
„Včera jsi nikam nejela?“ zeptal jsem se u snídaně. Klidně, jako bych se ptal na počasí.
„Nikam,“ řekla a ani nezvedla oči od telefonu. „Celý večer jsem byla doma. Koukal jsem na seriál a šla brzo spát.“
Ani sval jí necukl. Ani řasa. Tak lžou lidé, kteří to dělají pořád — lehce, navykle, skoro automaticky.
Nehádal jsem se. Začal jsem ověřovat.
Podíval jsem se do bankovní aplikace. Ne do své hlavní, ale na společnou kartu, kterou jsem jí kdysi zařídil „na domácnost“. Za poslední půlrok: čtrnáct plateb v restauracích, kam jsme spolu nikdy nešli. Devět plateb v barech. Tři nákupy v Douglasu — parfémy po několika tisících. Dohromady skoro sto padesát tisíc korun. Z karty na domácnost.
A pak jednou v noci, když Tereza zase přebrala a usnula na gauči, zavibroval jí telefon. Obrazovka nebyla zamčená. Zpráva: „Teri, zítra můžeš? Ve jednu jako obvykle. Čekám.“ Odesílatel — „Ondřej“.
Neotevřel jsem konverzaci. Jen jsem se podíval na seznam chatů.
Ondřej. Marek. Tomáš mňau. Radek. Filip rest. Martin bývalý.
Martin. Ten samý Martin z autosalonu. Ten údajně bývalý. Ten, se kterým se prý rozešla den předtím, než poznala mě. Poslední zpráva jemu byla ze včerejška.
Zavřel jsem telefon a položil ho přesně tak, jak ležel. Displejem dolů.
Potom jsem si sedl v kuchyni a nalil si čaj. Ruce se mi netřásly. Vlastně se netřáslo vůbec nic. Uvnitř byla prázdnota — těžká, betonová, jako obrovská opuštěná hala.
Ráno jsem zavolal Standovi.
„No,“ řekl. A nic víc. Jenom „no“. Jako člověk, který na ten telefonát čekal šest let a vůbec si nepřál se ho dočkat.
„Měl jsi pravdu,“ řekl jsem.
„Petře, z té pravdy mi není líp. Teď věcně. Číslo na advokáta jsem ti dal. Ten svatební dárek sis schoval?“
„Schoval.“
„Zavolej mu dneska. Hned. Ne zítra, ne za týden. Čím déle to budeš natahovat, tím víc tě to bude stát.“
Jenže já nezavolal.
Protože Tereza vycítila, že jsem jiný. Že se na ni dívám jinak a mlčím jiným způsobem. A najednou se zase proměnila v laskavou ženu. Pozorná. Uvařila večeři. Oblékla si ty šaty, které na mně vždycky fungovaly. Přišla ke mně, objala mě.
„Petříku, proč jsi tak zamračený? Víš, přemýšlela jsem. Naše manželství je asi v krizi. Dívám se na tebe a bolí mě z toho srdce. Ty se nesmíš rozčilovat, věk, tlak a tak. Jen se prosím nezlob, vyslechni mě v klidu. Co kdybychom šli k psycholožce? Jana z práce zná úžasnou párovou terapeutku. Všichni říkají, že zachraňuje manželství.“
„Tak pojďme,“ řekl jsem. Proč? Dodnes nevím. Asi to byl poslední pokus ještě jednou uvěřit.
Psycholožka se jmenovala doktorka Hana Králová. Ordinace poblíž Kounicovy, diplom v rámu na zdi, kaktus na parapetu. Dvanáct sezení po dvou tisících — čtyřiadvacet tisíc. Pak to bylo mnohem víc.
Na třetím sezení jsem popsal situaci ze svého pohledu. A hlavně jsem přiznal, že vím o jejích zprávách s jinými muži. Myslel jsem, že psycholožka řekne: tohle je vážné, takhle to nejde, musíte se rozhodnout. Tereza seděla vedle mě a krásně plakala. To uměla bezchybně.
Doktorka Králová mě vyslechla, sundala si brýle, otřela je a pronesla:
„Pane Havle, je potřeba pochopit, že Tereza je mladá žena se svými potřebami, které vy bohužel ne vždy naplňujete. Při takovém věkovém rozdílu je to poměrně očekávatelné. Hodně pracujete, jste starší, máte jiné životní rytmy. Její chování není jen nevěra. Je to volání o pomoc. Signál, že jí chybí pozornost, emoční kontakt a porozumění. Pro vás je důležité naučit se přijímat ji takovou, jaká je, a pracovat na sobě.“
„Já? Pracovat na sobě?“ zopakoval jsem.
„Ano. Na žárlivosti, kontrole, očekáváních. Vy na ni tlačíte svými standardy a ona se dusí. Hledá uvolnění napětí jinde, v komunikaci s jinými muži, aby to nevylévala na vás. Kdyby byl vztah harmonický, kdybyste naplňoval její emoční potřeby, nemusela by se dívat jinam. Odtud i návrat k alkoholu. Je to protestní chování.“
Tereza přikyvovala a utírala si oči kapesníkem. Velmi působivě přikyvovala.
Odchodil jsem všech dvanáct sezení. Pak dalších deset. Pak ještě několik. Nakonec jsem za půl roku zaplatil sto osmdesát tisíc korun za to, abych slyšel, že moje žena chodí za jinými, protože jsem špatný manžel a dávám jí málo pozornosti.
Když jsem si konečně sedl ke stolu a začal počítat ne pocity, ale čísla, jak jsem byl zvyklý z firmy, obraz byl jasný.
Rekonstrukce bytu — milion dvě stě tisíc. Auto — šest set tisíc. Její život za šest let, když se sečetly restaurace, oblečení, kurzy, dovolené, manikúry, kosmetičky a fitness — zhruba tři a půl milionu. Psycholožka — skoro dvě stě tisíc. Už téměř pět a půl milionu. A to bez toho, co mě čekalo při rozvodu. Za takové peníze, odpusť mi to nebe, bych si mohl každý týden měnit mladé společnice jako rukavice. Jak měl Standa pravdu…
A při rozvodu mě čekalo další. Tereza měla nárok na polovinu toho, co vzniklo během manželství. Šest let není málo. Advokát — ten samý, jehož číslo mi Standa daroval na svatbě — si prošel dokumenty, pak se podíval na mě a řekl:
„Pane Havle, řeknu vám nepříjemnou věc, ale na rovinu. Kamion koupený v manželství je společné jmění. Za ty roky jste pořídili tři vozy. K tomu úspory. K tomu zhodnocení bytu rekonstrukcí. Jestli si najde šikovnou právničku — a ona si ji najde — přijdete ještě o několik milionů. Připravte se na těžké období. Dokonce bych vám doporučil ještě před začátkem řízení zajít na vyšetření, zkontrolovat srdce a domluvit si něco na uklidnění.“
Podal jsem žádost o rozvod.
Tereza neplakala. Neprosila. Nedělala scény. Usmála se na mě tím stejným úsměvem, kterým se na mě kdysi usmála v autosalonu, a řekla:
„No, Petře, můžeš si za to sám. Dávala jsem ti šance. Jenže ty ses nikdy nenaučil být normální manžel. Nezlob se, ale už jsi starý pán, i když si hraješ na mladšího. Promiň, že to říkám takhle, ale celý život volant a firma — co z tebe má být za muže, buďme upřímní.“
„Starý pán,“ zopakoval jsem.
„No ano. A já jsem mladá. Chci žít. Ty máš práci, práci, práci. Všechno pro kamiony, nic pro mě. Já se ještě stihnu dobře vdát a mít děti. Jen ne s tebou, samozřejmě. S tebou jsem je ani neplánovala.“
„Chybělo ti vedle mě někdy něco?“
„Už to začíná. Teď začne počítat. Malicherný starouš. Přesně proto tě nejde milovat, Petře. Ty nejsi muž, ty jsi jako ten krtek z pohádky. Nudný starý účetní se šedinami a mozoly — na rukou i na svém volantu. Promiň, ale tak to prostě je.“
Beze slova jsem vstal a odešel. Přímo jsem s ní už nikdy nemluvil. Jen přes advokáty.
Rozvod trval čtyři měsíce. Najala si právničku — dravou ženu z kanceláře Právo pro ženy, která se specializovala na „ochranu zájmů žen při rozvodu“. Podstata té ochrany byla jednoduchá: dostat z manžela maximum.
A dostala. Soud jí přiznal devět set padesát tisíc korun kompenzace a nechal jí Hondu, kterou jsem jí koupil. Byt zůstal mně — byl pořízený před manželstvím, díky bohu. Ale úspory, které jsem skládal dvacet let, dostaly tvrdou ránu. Musel jsem vytáhnout peníze z obratu firmy, abych nemusel prodávat techniku a nepřišel o kontrakty.
Ten večer Standa přijel bez ohlášení. Přivezl láhev koňaku a dvě skleničky. Seděli jsme v kuchyni a dlouho mlčel. Pak řekl:
„Petře, nebudu ti dávat kázání. Jsi dospělý chlap. Sám víš. Ale jsi živý, zdravý, ruce a nohy máš. Firma jede. A pořád nevypadáš nejhůř, i když tě ta holka pěkně sežvýkala. Ber to tak, že ses ještě vyhrabal.“
„Kam jsem se vyhrabal, Stando? Táhne mi na šedesát,“ řekl jsem. „Skoro šedesát a začínám skoro od začátku.“
„Ne od začátku. Od začátku to bylo tehdy, když jsi v pětadvaceti seděl v cizí Liazce a jezdil za pár korun. Teď máš dvanáct kamionů, klienty a jméno. To není nula. Je to mínus, jasně. Ale mínus není nula. Vytáhneme to. Jsem tady.“
A opravdu byl. Dohodil mi pár zakázek přes známé, pomohl mi s refinancováním, když mě splátky tlačily ke zdi. Neopustil mě, neradoval se z mého pádu a nikdy neřekl: „Já jsem tě varoval.“
Na ženy jsem se potom dlouho nedokázal ani podívat. Už jsem si začínal myslet, že je se mnou konec, že Tereza měla pravdu a že už „na to nejsem“. Ale ne. Díky bohu, Standa počkal na správný okamžik, párkrát mě vytáhl do sauny s kamarádkami známých, mladými a veselými. A já pochopil, že mě ještě není potřeba odepisovat, chlapi.
Terezu jsem viděl půl roku po rozvodu. Náhodou. V tom samém autosalonu AutoMorava na Vídeňské, kam jsem zajel pro díly. Vrátila se tam.
Stála v prodejní hale. Už jí nebylo pětadvacet, to bylo jasné, ale působila ještě vyzývavěji: podpatky, úzká sukně, halenka znovu rozepnutá o jeden knoflíček pod firemní hranicí. Vedle ní muž kolem šedesátky: břicho, drahý kabát, na zápěstí hodinky Breitling. Tereza se k němu nakláněla, smála se, dotýkala se jeho ramene.
„Díváte se na FHčko? Skvělá volba. Vy budete určitě vážný podnikatel…“
Slovo od slova. Gesto od gesta. Stejný program, jen spuštěný na novém „klientovi“.
Ten chlap roztával. Viděl jsem to v jeho tváři. Přesně ten výraz, který jsem měl před šesti lety já: „Jsem neodolatelný. Mladá kráska po mně touží. Měl jsem štěstí.“
Vyšel jsem ze salonu, sedl si do auta a nějakou dobu jen nehybně seděl.
Potom jsem nastartoval a odjel do areálu. Čekaly tam tři kamiony na servis a nová smlouva s masokombinátem. Život neskončil — jen mě jeden velmi drahý omyl stál víc, než jsem si kdy dokázal představit.
Chlapi, zapamatujte si jedno: jestli je vám padesát a jí pětadvacet, nespěchejte věřit tomu, že se bezhlavě zamilovala právě do vás. Velmi často ji nezajímá vaše duše, ale vaše možnosti. A žádné zelené oči, krásné noci, slzy ani něžná slova neruší zdravý rozum. Myslete hlavou. Tou, která je nahoře. Ano, vím, mnozí řeknou, že jsem byl dokonalý jelen. Nebudu se hádat — budete mít pravdu. Ale ať se moje historie stane pro někoho jiného lekcí.