Dnes je mi šedesát a pořád ve mně zůstává stud, když si na to období vzpomenu. Před deseti lety jsem byl přesvědčený, že jsem dospělý, zkušený chlap, kterého jen tak něco nerozhodí. Jenže pak se vedle mě objevila mladá krásná žena a já v padesáti přišel o rozum tak dokonale, že jsem ze sebe udělal ukázkového hlupáka. A co je nejhorší — udělal jsem to dobrovolně, sám a ještě s pocitem vítěze.
V padesáti jsem na české poměry nebyl žádný chudák. Se společníkem jsme provozovali dopravní firmu MoravaTrans: dvanáct kamionů, vlastní areál v průmyslové zóně za brněnskou Slatinou, stálé zakázky, dobré jméno. Začínal jsem obyčejně za volantem. Spal jsem v kabině, jedl u benzinek a na první vlastní vůz jsem šetřil stejně urputně, jako jiní šetří na byt. K padesátce jsem měl podnik, pověst, třípokojový byt v centru Brna a v garáži Toyotu Land Cruiser. Syn Lukáš z prvního manželství už byl dávno dospělý, žil v Plzni a dělal inženýra ve strojírenské firmě. S první ženou jsme se rozešli klidně, bez špíny a bez nenávisti. Prostě jsme si přestali být blízcí. I to se v životě stává.
Na svůj věk jsem nevypadal špatně. Možná genetika, možná tvrdohlavost. Práce v dopravě rozhodně není lázeňský pobyt, ale třikrát týdně jsem chodil do posilovny, v sobotu plaval, břicho jsem neměl. Vlasy husté, prošedivělé, ale některým ženám se to líbilo. Nebudu si hrát na skromného — ženy se za mnou otáčely. A já se za nimi také podíval. Žil jsem volně, s někým jsem se vídal, s někým rozešel, nikoho jsem nevodil za nos a nikomu nesliboval víc, než jsem chtěl dát. Všechno běželo klidně a přehledně.
A potom jsem odbočil na cestu, ze které se špatně vrací.
Byl říjen, když jsem zajel do autosalonu vybrat nový tahač. Chtěl jsem rozšířit trasy, přidat další zakázky. Seděl jsem v čekací zóně, listoval katalogem a vtom ke mně přišla ona.
Tereza. Pětadvacet let. Prodejní manažerka. Vysoké podpatky, úzká sukně, halenka rozepnutá o jeden knoflíček víc, než by bylo podle firemních pravidel vhodné. Dlouhé hnědé vlasy, takové, do kterých se člověk mimoděk chce dotknout prsty. Zelené oči s měkkým, trochu šibalským leskem a úsměv, při kterém mužům vypíná ta část mozku, která má na starosti opatrnost.
„Díváte se na FHčko?“ zeptala se a naklonila se nad katalog tak blízko, že jsem ucítil její parfém. Sladký, vanilkový, úplně nepatřičný mezi tahače a pneumatiky. „To je výborná volba. Vy budete asi hodně vážný podnikatel, když vybíráte takový stroj.“
„Ale kdepak podnikatel,“ mávl jsem rukou. „Jen honím pár kamionů po republice. Práce jako každá jiná.“
„Pár?“ vykulila oči tak přesvědčivě, jako bych jí právě oznámil, že vlastním půlku dálnice. „Kolik je pár?“
„Dvanáct.“
„Dvanáct?“ vydechla. „Páni. Můj táta měl celý život jen starý Transit.“
Zasmáli jsme se. Rozhovor se rozběhl sám. Zapsala si moje číslo, prý kvůli nabídce na tahač. Druhý den zavolala. Jenže už vůbec ne kvůli tahači.
A tohle je důležité říct hned na začátku: nebyl jsem to já, kdo za ní běhal. Ona se přibližovala ke mně. Mladá, krásná, výrazná. A já, padesátiletý chlap, který si myslel, že už v životě viděl dost, jsem jí skočil na lep jako kluk po maturitě. Protože to lichotí. Protože když je vám padesát a pětadvacetiletá kráska na vás hledí tak, jako byste byl poslední muž na světě, začnete věřit nesmyslům. Já už se dlouho vídal se ženami kolem pětatřiceti, čtyřiceti, s těmi, které mají děti na vysoké, hypotéku zčásti splacenou a iluze dávno odložené. A najednou mladá holka sama natahuje ruku. Člověk si začne myslet, že je pořád borec.
Jako prvnímu jsem to řekl Standovi. Starý kamarád ještě z časů, kdy jsme oba točili volantem od rána do noci. Jemu tehdy bylo šestapadesát. Dvakrát rozvedený, potřetí se ženit nehodlal a k mladším ženám chodil pravidelně, rád a bez sebeklamu. Vždycky měl nějakou mladou „kamarádku“: jednou masérku, podruhé trenérku, jindy účetní s dokonalou manikúrou.
Seděli jsme u něj na chatě za Brnem. Grilované maso, slivovice, podzimní večer. Já mu vyprávěl o Tereze.
Standa poslouchal, otáčel v ruce vidličku na maso a nakonec se roztáhl do spokojeného úsměvu.
„Petře, ty seš teda frajer. Pětadvacet let! Mladá laňka. To schvaluju. To je přesně ono. Užij si to, dokud za tebou běží sama. My už nejsme kluci, něco jsme si odmakali, ne?“
„Ona je prostě živel, Stando. Taková… no, chápeš.“
„Chápu,“ uchechtl se. „Petře, ony jsou všechny živel, dokud platíš večeři. Já si nic nenamlouvám. Vezmu ji ven, zaplatím, užiju si, ona si užije, všichni spokojení. Ty taky běž, vezmi ji někam, ukaž jí hezký život. Ale jedno si zapamatuj.“ Namířil na mě vidličkou, jako by držel ukazovátko. „Choď s ní, bav se, voz ji po výletech. Ale ženit se, to tě ani nenapadne. Vždyť bys mohl být její táta. Takové holky jsou s takovými chlapy kvůli bonbonu, Petře. Kvůli pěkně zabalenému bonbonu, ne kvůli lásce. Miluju já svoje kamarádky? Ne. Milují ony mě? Taky ne. Ale funguje to. Tak se bav, jen nedělej hlouposti, i kdyby se ti z ní motala hlava.“
„Ale prosím tě, jaká svatba. Nejsem přece puberťák.“