Události spojené se závěrem druhé světové války dodnes vyvolávají spory, pochybnosti i dlouhé debaty. Část archivních materiálů stále nebyla prozkoumána tak důkladně, aby umlčela všechny otázky, a kolem některých epizod mezitím vyrostly legendy, dohady a vyprávění, jejichž pravdivost se dnes ověřuje jen velmi obtížně. K takovým podivuhodným příběhům bývá řazeno i vyprávění o československém rotmistru Janu Benešovi a skupině japonských válečných zajatkyň, které podle jedné z verzí strávily mnoho let v hlubokých šumavských lesích, daleko od vesnic i úřadů.
V Česku není tento příběh příliš známý a oficiální dokumenty ho nijak spolehlivě nepotvrzují. Zato se v různých středoevropských internetových textech opakovaně objevoval s odkazem na údajné archivní záznamy a vzpomínky pamětníků, jejichž jména však zpravidla nikdo neuváděl. Postupem času k základnímu jádru přibývaly další a další detaily, takže dnes je nesmírně těžké určit, kde ještě končí skutečnost a kde už začíná literárně upravená legenda.
Zkusme se proto podívat, o jaké vyprávění vlastně jde, které jeho části alespoň vzdáleně zapadají do známých poválečných souvislostí a které naopak budí vážné pochybnosti.
Srpen roku 1945 se stal důležitým okamžikem nejen pro Evropu, ale i pro východní Asii. Po porážce Německa se spojenecké mocnosti zaměřily na poslední fázi války proti Japonsku a vojenské operace na Dálném východě nabraly prudké tempo.
Spojenecké jednotky velmi rychle rozdrtily japonská uskupení, která byla považována za jednu z nejsilnějších pozemních sil tehdejšího Japonska. Tato závěrečná operace bývá označována za jednu z nejúspěšnějších kampaní poslední etapy války. Obrana byla v krátkém čase prolomena na několika směrech najednou a řada posádek se ocitla odříznutá od ostatních.
Po ukončení bojů padly do zajetí statisíce lidí. Nebyli mezi nimi pouze vojáci, ale také zdravotnice, spojařky, kancelářské pracovnice štábů, tlumočnice i ženy působící v různých pomocných složkách japonské armády.
Většina zajatců byla posílána do zvláštních táborů a pracovních středisek na odlehlých územích, kde se po válce znovu rozbíhala správa, doprava a obnova poškozené infrastruktury. K přesunům vznikaly dlouhé kolony, které doprovázeli ozbrojení vojáci.
Právě v této době měl podle pozdějších internetových verzí mladý rotmistr Jan Beneš dostat rozkaz doprovodit skupinu japonských zajatkyň na místo dalšího zadržení.
S ním měli být údajně i další českoslovenští vojáci. Kolona se pohybovala po těžko sjízdných cestách jihozápadních pohraničních hor. Zimy v těchto končinách bývají kruté: mráz se drží dlouho, sníh zasype lesní stezky a na kilometry daleko není někdy nic než ticho, smrky a opuštěné cesty.
Jakákoli porucha auta nebo chybný odhad směru mohl skončit neštěstím. Podobné přesuny proto vždy patřily k obtížným a nebezpečným úkolům.
Podle jedné verze se starý nákladní vůz porouchal, podle jiné řidič zabloudil na lesní cestě. V některých převyprávěních se dokonce tvrdí, že auto mohlo narazit na nevybuchlou munici, která v kraji zůstala po bojích. Žádný oficiální důkaz pro kteroukoli z těchto variant však neexistuje.
Podle legendy se dva starší vojáci vydali hledat cestu nebo nejbližší osadu a nechali rotmistra hlídat zajatkyně. Potom prý zmizeli beze stopy.
Co následovalo, zůstává nejasné. Jestli věřit pozdějším autorům, Jan Beneš se vyděsil, že návrat bez nadřízených, bez vozidla a s narušeným doprovodem by mohl vést k obvinění z nedbalosti, a možná dokonce i z dezerce.
Ve strachu z tvrdého trestu se údajně rozhodl pro nečekaný krok — odejít se zajatkyněmi hlouběji do lesa a několik měsíců se tam ukrývat, dokud nebude jasnější, co se vlastně stalo.
Nakolik by podobné jednání mohlo být skutečné, lze dnes posoudit jen těžko. Vojenské řády opravdu považovaly svévolné opuštění služby za velmi závažný přečin. Zároveň ale existovaly postupy pro mimořádné situace, které ve válečném a těsně poválečném chaosu mohly rozhodovat o přežití.
Proč by japonské ženy šly s ním?
Jednou z nejspornějších otázek celého příběhu zůstává chování samotných zajatkyň. Pozdější publikace tvrdí, že ženy téměř okamžitě souhlasily, že budou československého rotmistra následovat.
Autoři to vysvětlují přísnou japonskou vojenskou disciplínou a kulturním zvykem podřizovat se osobě, která má vyšší postavení nebo velení.
Je pravda, že kázeň v japonské armádě byla mimořádně tvrdá. Rozkazy velitelů se plnily bez diskuse a porušení podřízenosti bylo vnímáno jako těžké provinění.
Je však nutné připomenout, že šlo o válečné zajatkyně v cizí zemi, ve vyhrocených podmínkách a po skončení bojů. S jistotou tvrdit, jak by se v takové situaci skutečně zachovaly, proto po tolika letech nelze.
Pokud bychom připustili, že se podobná epizoda opravdu odehrála, největší otázkou by bylo přežití.
Hluboké pohraniční hvozdy patří k prostředí, které dokáže být k člověku velmi tvrdé. V zimě teploty klesají hluboko pod nulu, sníh odřízne stezky a vlhký chlad proniká do kostí mnohem dřív, než si nepřipravený člověk dokáže představit.