Důstojnice pražské dopravní policie Lucie Králová se vracela domů po vyčerpávajícím dni, který z ní vysál poslední zbytky sil. Chtěla být doma co nejrychleji, proto si objednala obyčejné taxi. Muž za volantem nemohl tušit, že za ním na zadním sedadle sedí žena, která v systému pražského policejního ředitelství zastává velmi vážnou funkci.
Lucie měla na sobě prosté červené šaty a na první pohled na ní nebylo vůbec nic, co by připomínalo uniformu, rozkazy, služební porady nebo roky strávené mezi paragrafy a těžkými rozhodnutími.
Právě tehdy byla na dovolené. Čekala ji významná rodinná událost — svatba jejího vlastního bratra. Ten den si přála alespoň na chvíli odložit práci stranou, nemyslet na službu a být jen sestrou, která se stará o rodinu.
Během jízdy řidič najednou tiše poznamenal:
— Dneska musíme projet přes tuhle část města, i když se jí normálně snažím vyhnout.
Lucie zvedla oči a podívala se na něj se zájmem.
— Proč?
Taxikář si těžce povzdechl.
— Často tady stojí dopravní policie. A je tam jeden inspektor, který se pořád naváží do řidičů. Vymýšlí si pokuty, chce peníze, hledá problém tam, kde žádný není. Když se někdo pokusí bránit, začne křičet, vyhrožovat a někdy dojde i na hrubou sílu.
Na chvíli se odmlčel a potom dodal:
— Jen doufám, že dneska na něj nenarazíme. Jinak člověk může přijít o celý denní výdělek, i když nic neprovedl.
Řidičova slova v Lucii probudila bdělost, kterou v sobě neuměla nikdy úplně vypnout.
Opravdu se něco takového děje? Je možné, aby někdo z policie používal uniformu a postavení ne k ochraně lidí, ale k vlastnímu obohacení?
Po několika minutách se před nimi objevil policejní hlídkový bod. Několik policistů zastavovalo auta a kontrolovalo doklady. Celou skupinu řídil dopravní inspektor Pavel Bartoš.
Jakmile se taxi přiblížilo, zvedl ruku a rázným gestem přikázal řidiči zastavit.
Přistoupil k vozu a bez pozdravu ostře vyjel na muže za volantem:
— Ven, a rychle! Kam tak letíš? Myslíš si, že pravidla silničního provozu pro tebe neplatí? Bude pokuta — pět tisíc korun.
S těmito slovy vytáhl služební blok.
Řidič se jmenoval Tomáš. Když uslyšel částku, v obličeji okamžitě zbledl.
— Promiňte, ale já jsem nic neporušil. Za co mám platit? Takové peníze u sebe nemám. Kde bych teď vzal pět tisíc?
Jeho pokus o vysvětlení však inspektora jen ještě víc rozdráždil.
— Ty se se mnou budeš hádat? Když nemáš peníze, tak proč sedáš za volant? Dej sem občanku a doklady od auta. Třeba to auto ani není tvoje.
Tomáš bez váhání podal všechny dokumenty. Kontrola ukázala, že je všechno naprosto v pořádku.
Jenže inspektor zjevně neměl v úmyslu ustoupit.
— Doklady sedí? To ještě nic neznamená. Zaplatíš tak jako tak. Dej aspoň tři tisíce. Jinak auto pošleme na odtahové parkoviště.
Lucie celou scénu mlčky sledovala. Přímo před jejíma očima se odehrávala jasná snaha zlomit člověka, který jen poctivě pracoval a snažil se uživit rodinu.
Uvnitř cítila stále silnější rozhořčení, přesto zůstávala klidná. Chtěla vidět, kam až bude inspektor ochoten zajít.
Tomáš promluvil téměř prosebně:
— Prosím vás, pochopte mě. Dneska jsem vydělal zatím jen pět set korun. Doma mám děti. Jezdím od rána do noci, abych rodinu uživil. Takovou částku vám prostě nemám z čeho dát.
Ale jeho slova s inspektorem nepohnula ani o píď.
Pavel ho hrubě chytil za límec a prudce ho přitáhl k sobě.
— Nemáš peníze, tak tady nemáš co dělat! Myslíš si, že tahle silnice patří tvojí rodině? A ještě si dovoluješ odmlouvat! Teď pojedeš se mnou na služebnu a tam si promluvíme jinak.
To už Lucie nemohla nechat bez odezvy.
Pevným krokem vystoupila dopředu a postavila se mezi inspektora a řidiče.
— Inspektore, vaše jednání je v rozporu se zákonem. Tento člověk se nedopustil přestupku, vy po něm požadujete peníze a navíc používáte fyzickou sílu. Takové chování je u policisty nepřípustné. Okamžitě ho pusťte.
Inspektor na okamžik ztuhl. Očividně nečekal, že se někdo odváží zasáhnout a odporovat mu přímo u silnice.
Několik vteřin viselo ve vzduchu napjaté ticho. Dokonce i jeho kolegové přestali pracovat a začali sledovat, co se děje.
Pak se Pavel posměšně ušklíbl.
— A vy jste kdo, že mě chcete učit, jak mám dělat svou práci?
Lucie mu klidně pohlédla do očí.
— Teď není důležité, kdo jsem já. Důležité je, že vy překračujete své pravomoci.
— Vážně? — protáhl inspektor jedovatě. — Nejste náhodou advokátka?
— Nejsem. Ale zákon znám dost dobře.
Tomáš nervózně přejížděl pohledem od Lucie k inspektorovi. Chápal, že se situace každou chvílí vyostřuje.
Pavel pustil řidičův límec a udělal krok blíž k ženě.
— Poslouchejte, občanko. Nepleťte se do práce policie. Jinak za to ponesete odpovědnost spolu s ním.
— Za každé svoje slovo jsem připravená nést odpovědnost, — řekla Lucie pevně.
Vytáhla telefon a zapnula nahrávání.
Inspektorův výraz se nepatrně změnil.
— Co si to dovolujete?
— Zaznamenávám, co se tady děje. Před chvílí jste požadoval peníze po člověku, který neporušil předpisy. Kromě toho jste proti němu použil fyzický nátlak.
— To není pravda!
— V tom případě se nemáte čeho bát. Záznam všechno ukáže.
V tu chvíli jeden z mladších policistů z hlídky viditelně znervózněl. Dobře věděl, že žena mluví pravdu.
Za poslední měsíce podobné situace viděli mnozí.
Jenže nikdo se neodvážil podat stížnost.
Pavel využíval známostí svého příbuzného, který zastával vysokou pozici v jednom z úřadů. Právě proto si už dávno zvykl připadat si nedotknutelný.
— Vypněte ten telefon, — přikázal.
— Ne.
— To je rozkaz.
— Nemáte právo mi takové rozkazy dávat.
V Luciině hlase byl takový klid a taková jistota, že inspektor začínal ztrácet sebeovládání.
— Vy si myslíte, že jste nejchytřejší?
— Myslím si, že každý policista je povinen dodržovat zákon.
Kolem začala zpomalovat další auta. Někteří řidiči vystupovali ven.
Lidé se zvědavostí sledovali konflikt, který se najednou odehrával přímo před nimi.
Někdo už také vytáhl telefon a začal celou scénu natáčet.
Pavel si toho všiml a rozzuřilo ho to ještě víc.
Byl zvyklý tlačit na lidi, když stáli sami proti němu. Nebyl zvyklý stát uprostřed pozornosti desítek svědků.
— Varuju vás naposledy: nebraňte policii ve výkonu služby!
Lucie se pozorně zadívala na jeho služební číslo na odznaku.
— Dobře. Tak nám vysvětlete důvod zastavení tohoto vozidla.
Inspektor otevřel ústa, ale s odpovědí zaváhal.
— Kontrola dokladů.
— Doklady byly v pořádku.
— Ano.
— Na jakém základě jste tedy uložil pokutu?
Nastalo dlouhé ticho.
Tomáš poprvé za celý ten nepříjemný den ucítil slabý záblesk naděje.
Jeden z kolemjdoucích tiše pronesl:
— No právě, za co ta pokuta má být?
Hned nato se ozval další hlas:
— My jsme to slyšeli. Nejdřív chtěl pět tisíc, pak tři.
Dav si začal mezi sebou šeptat a nahlas komentovat, co se stalo.
Situace se rychle obracela proti inspektorovi.
Rozhodl se proto přitvrdit.
— Dost, rozhovor skončil. Řidič pojede na služebnu k další kontrole.
— Na základě čeho? — zeptala se Lucie okamžitě.
— To je služební informace.
— Není. Každé omezení práv občana musí mít zákonný důvod.
Pavel pochopil, že mu celá věc vyklouzává z rukou.
Chtěl se té neústupné ženy co nejrychleji zbavit.
— Kdo vy vlastně jste?
Lucie několik vteřin mlčela.
Potom vytáhla služební průkaz.
Otevřela ho a ukázala inspektorovi.
Nejdřív se na něj podíval bez zvláštního zájmu.
Už v další chvíli mu však obličej znatelně pobledl.
Úsměv zmizel okamžitě.
Ruce se mu sotva postřehnutelně zachvěly.
Před ním nestála žádná náhodná cestující.
Stála před ním vysoká důstojnice z vedení, jejíž jméno dobře znalo mnoho lidí u pražské policie.
Pavel několik vteřin nebyl schopný vyslovit jediné slovo.
— Teď už víte, kdo jsem? — zeptala se Lucie klidně.
Lidé okolo si překvapeně vyměňovali pohledy.
Tomáš úplně oněměl.
Ani v nejmenším si nedokázal představit, že obyčejná pasažérka v jeho taxíku je tak vysoce postavená osoba.
Inspektor se pokusil ovládnout.
— Paní Králová… tady došlo k nedorozumění…
— Opravdu?
— Špatně jste pochopila situaci.
— Vážně?
Podívala se na něj tak, že muž mimovolně sklopil oči.
— Pak tedy vysvětlete všem přítomným, proč jste požadoval peníze.
Odpověď nepřišla.
— Vysvětlete, proč jste vyhrožoval odtažením vozidla.
Znovu ticho.
— Vysvětlete, proč jste použil sílu proti řidiči.
Pavel cítil, jak se mu půda ztrácí pod nohama.
Poprvé po dlouhé době se ocitl v postavení člověka, který se sám musí zodpovídat.
Lucie vytáhla služební telefon.
— Operační středisko?
Když inspektor ta slova zaslechl, definitivně pochopil, že tentokrát půjde o vážné následky.
— Žádám o vyslání pracovníků odboru vnitřní kontroly na tento úsek. Je nutné prověřit jednání dopravního inspektora Pavla Bartoše.
Mužův obličej zbělel jako křída.
Několik jeho kolegů opatrně ustoupilo stranou.
Nikdo nechtěl nést odpovědnost za jeho činy společně s ním.
Přibližně za dvacet minut dorazili na místo pracovníci kontroly.
Začalo oficiální vyslýchání svědků.
K Luciinu překvapení se ukázalo, že lidí ochotných vypovídat je hodně.
Několik taxikářů popsalo velmi podobné příběhy.
Jeden řidič přiznal, že před dvěma měsíci musel odevzdat čtyři tisíce korun.
Jiný vypověděl o pravidelném vybírání peněz.
Třetí ukázal uložené zprávy od kolegů, ve kterých se navzájem varovali, aby se tomuto úseku vyhýbali.
Obraz celé události byl s každou další výpovědí jasnější.
Nešlo o náhodný exces.
Před kontrolory se postupně odkrýval propracovaný systém nezákonného vydírání.