— Vstávat, a hned! — ostrý hlas mé tchyně se rozlétl bytem přesně v osm ráno. Tehdy ještě neměla ani tušení, že zanedlouho bude sama skládat své šaty do kufru.
— No to je nádhera! Do čtyř do rána vzhůru! Úplná princezna! Okamžitě vylez z postele! V bytě je nepořádek, normální jídlo nikde a ona si vyspává! — její křik prorazil můj spánek jako těžké kladivo, které dopadne na betonovou stěnu.
Pomalu jsem odlepila víčka a zadívala se do stropu. V hlavě mi hučelo. Na budíku svítilo osm. Spala jsem sotva tři hodiny — v noci jsem dodělávala náročnou zakázku, díky které jsme měli zaplacený skoro celý měsíc. Jenže paní Křížovou to nezajímalo. V jejím světě práce u notebooku nebyla opravdová práce. Byla to jen pohodlná výmluva, jak se vyhnout domácnosti.
Posadila jsem se na posteli a cítila, jak se ve mně pomalu zvedá chladný vztek. Byla to moje ložnice, moje postel, náš byt s Tomášem, na který jsme každý měsíc spláceli hypotéku. Přesto jsem se už třetí týden necítila jako doma. Jeho rodiče přijeli prý jen na pár dnů, ale ve skutečnosti se tu začali zabydlovat tak, jako by jim všechno patřilo.
Dveře se bez zaklepání prudce otevřely. Ve futrech stála paní Křížová v křiklavém domácím županu, ruce zapřené v bocích.
— Co tu sedíš? Rozhodla jsem se udělat lívance a není tu mouka. Běž do obchodu, dokud tam nebude plno.
Zhluboka jsem se nadechla.
— Paní Křížová, mouka je dole v kuchyňské skříňce. A já teď nikam nejdu. Potřebuju si odpočinout.
— Ona odpočívá! — vybuchla tchyně. — Tomáš odešel do práce hladový a jí je to jedno! Bez hanby, bez svědomí! Když jsem byla v tvém věku, měla jsem na krku celý byt, dítě, nákupy a ještě jsem všechno stíhala!
Neodpověděla jsem. Vstala jsem z postele a zamířila do koupelny. Toužila jsem aspoň po chvíli u umyvadla, po studené vodě na obličeji, abych ze sebe smyla to těžké, lepkavé ráno.
V kuchyni seděl tchán, Miroslav Kříž, a hlasitě usrkával čaj z mého oblíbeného hrnku — přesně z toho, o kterém jsem ho už několikrát prosila, aby ho nepoužíval. Na stole se vršila hromada špinavého nádobí, očividně ponechaná „paní domácí“.
— Á, madam konečně dorazila, — uchechtl se. — My už mysleli, že se uráčíš ukázat až kolem oběda.
Přešla jsem ke stolu, kde ležely klíče. Moje klíče. Přívěsek ve tvaru malé stříbrné kočky se zaleskl v ranním slunci. Dotkla jsem se ho prsty. Kdysi pro mě znamenal samostatnost — koupila jsem si ho z první opravdu slušné výplaty, hned potom, co jsme se sem nastěhovali. Teď vypadal jako poslední připomínka toho, že tenhle byt je pořád můj, i když se v něm rozléhal cizí pořádek.
— Kde je Tomáš? — zeptala jsem se a zapnula kávovar.
— Už odešel, — odsekla tchyně a ledabyle rozsypala mouku po pracovní desce. — Říkal, ať tě moc nešetříme a trochu tě vychováme. Až moc si tě rozmazlil.
Okamžitě mi bylo jasné, že lže. Tomáš se konfliktům vyhýbal, uměl mlčet, uměl předstírat, že problém nevidí, ale tohle by neřekl. Jenže samolibý úsměv na její tváři byl poslední kapkou.
— Vychováme? — zopakovala jsem tiše.
— Samozřejmě, — spokojeně přikývla paní Křížová. — Jsi žena, tvoje místo je u plotny, ne před obrazovkou. Ještě tu tak měsíc pobudeme a třeba z tebe něco bude.
Pomalu jsem se rozhlédla: mouka na podlaze, cizí člověk s mým hrnkem v ruce, pravidla, která mi někdo cpal do krku v mém vlastním bytě.
Nezačala jsem křičet. Nerozplakala jsem se. Jen jsem se beze slova vrátila do ložnice, odpojila notebook od nabíječky a vložila ho do tašky. Převlékla jsem se do džínů a svetru, vzala doklady, peněženku i telefon.
Když jsem vyšla na chodbu, uviděla jsem tchyni, jak se přehrabuje v mé skříni.
Zůstala jsem stát u dveří a několik vteřin se jen dívala. Její ruce bez ostychu přehazovaly moje šaty, halenky, svetry, dokonce i prádlo — všechno, co jsem si po večerech pečlivě skládala po práci. Pohybovala se jistě, jako by na to měla plné právo.
— Co děláte? — zeptala jsem se klidně, ale vlastní hlas mi zněl mnohem chladněji, než jsem čekala.
Paní Křížová se ani neotočila.
— Dávám to tu do pořádku. Máš to všechno páté přes deváté, člověk tu nic nemůže najít. Půlku jsem ti už přerovnala, tak mi nepřekážej.
Pomalu jsem k ní došla a zavřela dveře skříně přímo před jejíma rukama.
— Na moje věci nesahejte.
Prudce se otočila. Obličej se jí zkroutil dotčeným pohoršením.
— Jak se mnou tohle mluvíš? Jsem starší než ty! Já vím líp, jak se věci dělají správně!
— U vás doma možná, — odpověděla jsem tiše. — Tady ne.
Na okamžik nastalo úplné ticho. Dokonce i v kuchyni ustalo cinkání a šustění — tchán zřejmě také poslouchal.
— Aha, takže takhle, — procedila skrz zuby. — Takže jsme ti tu na obtíž?
Neodpověděla jsem. Vzala jsem tašku, oblékla si bundu a vykročila ke dveřím.
— A kam si myslíš, že jdeš? — její hlas zněl ještě ostřeji než předtím.
Zastavila jsem se u vchodu, vzala klíče a otočila se.
— Tam, kde ze mě nikdo nedělá služku.
Dveře se za mnou zavřely tiše, skoro neslyšně. Uvnitř mě se ale něco zaklaplo nahlas a definitivně.