Sedm mužů jí zničilo tělo, pokusilo se zadupat její duši a pak ji shodilo do zalesněné rokle, přesvědčených, že tím navždy zahladili všechno, co provedli. Mysleli si, že příběh skončil tam, pod sněhem a zmrzlou hlínou. Jenže když se po stopě vydá důstojnice vojenské kontrarozvědky, mizí jen ti, které nikdo nehledá správně.
Prosinec čtyřiačtyřicátého roku. Vlak „Vídeň — Praha“ se těžce sunul mrazivou nocí a jeho táhlé zahoukání rozřezávalo ticho zasněžené Moravy jako rezavý nůž. Ve vagonech nebyla radost lidí, kteří se vracejí živí. Byla tam jen ulepená, hluboká únava těch, kteří za sebou nechali příliš mnoho mrtvých. Majorka Helena Nováková, ve službě známá pod krycím jménem „Vánice“, seděla u zamrzlého okna a tvář měla opřenou o sklo potažené ledovými květy. Bylo jí sedmadvacet.
Za sebou měla roky u zvláštní rozvědky, desítky operací za nepřátelskými liniemi, likvidace německých důstojníků a duši, kterou válka vypálila téměř do prázdna. V plátěném vaku ležela kořistní heligonka — dárek pro mladšího bratra, kterého neviděla od prvních dnů války. Jela domů a doufala, že konečně nechá za sebou pach spáleniny, krve a smrti. Netušila, že před ní stojí zkouška horší než fronta: bez rozkazu, bez zákona a bez jediné ruky, která by jí přišla na pomoc.
Vlak sebou náhle škubl a zastavil. Bezejmenná stanice, temný les, krátká technická přestávka.
„Je tu dusno…“ vydechla skoro neslyšně.
Přehodila přes sebe propálený vojenský plášť, vyšla do přechodové plošiny a seskočila na zasněžený násep. Chtěla se jen nadechnout ostrého vzduchu a aspoň na okamžik zůstat sama, dál od chrápání vyčerpaných vojáků a zatuchlého tepla vagonu.
Od kolejí ušla sotva pár desítek kroků. Tma se kolem ní zavřela okamžitě. Za jejími zády zapraskal sníh. Tělo zareagovalo dřív než mysl — obrat, úder. Jenže útočník nebyl sám. Bylo jich sedm. Prudká rána do zátylku ji srazila do černé prázdnoty.
Probrala se v ledovém děsu. Lesní mýtina zalitá měsícem. Zrezivělý sud, ve kterém doutnaly uhlíky. A kolem ní tmavé postavy.
Nebyli to vojáci. Byla to zvířata, která si přes obličej natáhla lidskou kůži: zběhové, rabující vyvrhelové, muži utržení z trestních jednotek. Helena se pokusila trhnout sebou, ale zápěstí měla stažená drátem a ruce vytažené nad hlavu. Roubík jí rozedíral rty. Ona, důstojnice zvyklá zneškodnit nepřítele během několika vteřin, byla poprvé v životě naprosto bezmocná.
Sedm.
Počítala je, protože se musela něčeho držet, i kdyby jen zbytků vědomí. V chvějivém světle žhavých uhlíků si ukládala každou známku: tetování na předloktí, širokou spáleninu na tváři jednoho z nich, prsten na špinavém prstu druhého, prasklé německé hodinky. A hlas — chraplavý, klidný, jistý. Patřil tomu, který se nezapojil. Jen stál a díval se.
Když to skončilo, odtáhli ji k rokli.
„Dorazit ji?“ zeptal se někdo.
„Nač dělat hluk? Do rána stejně nevydrží,“ odpověděl ten hlas. „Zasypte ji a jdeme.“
Shodili ji dolů, zaházeli větvemi, sněhem a promrzlou zeminou. Odešli bez pochybností, že po nich zůstalo jen mrtvé tělo.
Jenže srdce ještě tlouklo.
Slabě, nepravidelně — ale tlouklo. Pod vrstvou sněhu a hlíny, s tělem rozbitým bolestí, znovu otevřela oči. Vzduchu bylo málo. Panika se jí zakousla do hrdla.
Začala rozhrabávat zem rukama, strhávala si nehty, dusila se, kašlala a drala se vzhůru. Nelezla silou. Tu už neměla. Pohybovala se jen vztekem a tvrdohlavou vůlí nezemřít tam, kde ji nechali.
Po několika hodinách se dostala ven. Vlak byl dávno pryč.
Té noci zůstala stará Helena Nováková v té jámě. Na povrch se vydrápalo něco jiného. Něco, co mělo jediný cíl — účtování.
Olomouc. Nemocnice. Starý chirurg, který se jí nedokázal podívat přímo do očí, mluvil suše a opatrně:
„Zlomeniny, otřes mozku… stav je vážný. Musím to ohlásit prokuratuře.“
„Nemusíte,“ řekla tiše.
„Tohle je zločin.“
„Řekla jsem, že nemusíte.“
Přesně věděla, co by následovalo: výslechy, ponížení, nekonečné otázky, cizí pohledy. A ti, kteří to udělali, už se mezitím rozplynuli v krajině.
„Napište, že jsem spadla z vlaku.“
Po dvou měsících nemocnici opustila. Chodila ztěžka, jedna ruka ji poslouchala jen napůl a ve vlasech se jí objevila šedá pramínka. Domů ale nejela. Její cesta vedla do Prahy.
Plukovník vojenské bezpečnosti Václav Beran, její někdejší nadřízený, zbledl, když ji uviděl.
„Co se ti stalo?“
„Potřebuju doklady. Jiné jméno. Přístup k archivům.“
„Víš, kam tě to může dovést?“
„Hledám otce,“ zalhala bez jediného zachvění v hlase.
Dlouho se na ni díval. Potom mlčky otevřel trezor. Pochopil všechno. Ale nezastavil ji.
Helena se vrátila do svého pokoje na Malé Straně. Přistoupila k zrcadlu a rtěnkou na něj napsala: „Spálenina“, „Tetování“, „Prsten“, „Hodinky“, „Hlas“.
Sedm cílů.
Vzpomněla si na útržek věty jednoho z nich o východě a šachtách. To byla nit.
Setřela nápisy, koupila si lístek na vlak do Ostravy.
Nechtěla je předat soudu. Pro ně měl existovat jiný rozsudek.
Zmizí jeden po druhém — tiše, bez křiku, beze stop.
Lov začal. A kořist ještě netušila, že predátor už vyrazil.