„To ses zase zabořila do těch svých papírů? Místo abys manžela po práci pořádně přivítala a naservírovala mu teplou večeři?“ Martinův podrážděný hlas se rozlehl předsíní a vzápětí zaplnil celý byt.
Těžké zimní boty, na jejichž vroubkovaných podrážkách ulpíval rozbředlý sníh a špinavá sůl z chodníku, dopadly přímo na světlou podlahu. Rohožka u dveří zůstala bez povšimnutí. Hned za Martinem vešla dovnitř jeho matka Zdena, mohutná žena zabalená do objemné tmavě vínové péřové bundy. Nespokojeně přejela pohledem prázdnou chodbu a hlasitě nasála vzduch.
„Martínku, čemu se divíš? Její psaní je pro ni vždycky důležitější než všechno ostatní,“ zabručela a ani se neobtěžovala oklepat sníh z bot. „Kolikrát jsem ti říkala, že z téhle její posedlosti nic dobrého nevzejde. Slušná manželka přece vítá muže teplou polévkou, podá mu přezůvky a postará se o něj. Tady se člověk pomalu nedočká ani rozsvíceného světla v předsíni.“
Klára pomalu obrátila silnou stránku historického románu. Z papíru stále slabě voněl tiskařský inkoust. Seděla na prostorné rohové pohovce, nohy schované v šedých vlněných ponožkách, a neměla sebemenší chuť předstírat radost z manželova příchodu — tím méně z návštěvy jeho věčně nespokojené matky.
Z chodby už se přitom až do obývacího pokoje táhly mokré šmouhy smíchané s pískem a ostrými zbytky posypové soli.
„Podlahu v předsíni jsem vytřela před čtyřiceti minutami, Martine,“ řekla Klára klidně, aniž zvedla oči od knihy. „Boty se nechávají na rohožce. Večeře je na sporáku. Jestli ti ještě fungují ruce, dokážeš si ji dát na talíř sám.“
Martin s odporem odhodil těžkou pracovní tašku na čalouněnou stoličku, prudce ze sebe strhl bundu a přehodil ji přes ni. Na její slova nijak nereagoval. Boty si nesundal. Prostě prošel do obýváku a pod podrážkami mu nechutně čvachtalo. Na právě umyté světlé podlaze zůstávaly dlouhé tmavé stopy.
Zastavil se několik kroků od pohovky a založil si ruce na prsou.
„Takže já od rána do večera dřu, vrátím se domů hladový a úplně vyřízený, a ještě si mám sám nandávat jídlo?“ procedil mezi zuby. Tvář mu postupně rudla. „A ty jsi celý den dělala co? Jako vždycky ses válela na pohovce a civěla do těch svých pitomých knížek? Tobě snad nedochází, že žena má doma povinnosti? Nebo sis myslela, že manželství je nějaký hotel, kde se o tebe všichni postarají?“
Zdena si konečně rozvázala boty a těžkým krokem zamířila do pokoje. Obývák si prohlédla s výrazem člověka, který právě provádí hygienickou kontrolu. Potom přistoupila k televizní skříňce, přejela suchým, vrásčitým prstem po skleněné ploše a významně zavrtěla hlavou.
„Martínku, všude je prach. Člověk se tu skoro nemůže nadechnout. Nechápu, jak se v takovém chlívě dá žít,“ prohlásila a otřela si prst o okraj vlněného svetru. „V hlavě má jen ty svoje romány. Od skutečného života je úplně odtržená. Manželka má vytvářet pohodlí, aby se doma všechno lesklo a nebyla vidět jediná smítka. A ona tu sedí, sní o nesmyslech a promrhává čas bezcennými zálibami.“
„Přesně to jí říkám!“ Martin se prudce otočil k matce, jako by právě dostal potřebnou podporu, a pak znovu upřel těžký pohled na Kláru. „Jen se na ni podívej. Rozvalená na pohovce jako královna na trůně! Já nosím domů peníze, zajišťuju jí střechu nad hlavou, a ona kvůli mně není schopná ani pohnout prstem! Není ti před matkou trochu trapně? Z těch knih ti už úplně zatemněl rozum! Normální ženy po práci uklízejí, starají se o domácnost a obslouží manžela. Ty jen obracíš stránky a ještě se tváříš, že jsi nejchytřejší na světě!“
Klára konečně vzhlédla. Mezi listy zasunula pevnou kartonovou záložku a těžký svazek si položila na kolena. Nejprve se podívala na špinavou stopu vedoucí přes celý pokoj, potom na Martinovu bundu pohozenou v předsíni. Teprve pak obrátila oči k němu.
„Vyděláváš úplně stejně jako já. Náklady na jídlo, energie i benzín platíme napůl,“ pronesla bez úsměvu. „Dnes jsem přišla domů o dvě hodiny dřív, celý byt uklidila a uvařila večeři. Stojí na sporáku. Po tom všem chci jedinou věc — hodinu si v klidu číst. Místo toho sem vrazíš s matkou, projdeš se špinavými botami po čerstvě umyté podlaze a začneš vyžadovat, abych kolem tebe pobíhala s talíři.“
„Dávej si pozor, jak se mnou mluvíš!“ zařval Martin a udělal krok vpřed. „Tvoje práce je stejně k ničemu! Sedíš v kanceláři a celý den jen přerovnáváš papíry! Já opravdu pracuju! Když řeknu, abys vstala a prostřela, tak vstaneš a uděláš to! A mojí matce uvaříš čaj! Přijela se podívat, jak se staráš o domácnost. A podle toho, co tady vidím, se o ni staráš příšerně!“
„Martin má pravdu, Klárko. V poslední době sis opravdu příliš dovolila,“ vložila se do rozhovoru Zdena a pohodlně se usadila v křesle naproti pohovce, jako by jí celý pokoj patřil. „Ty tvoje knihy jsou jen rozmar a ztráta času. Žena má být celý den něčím zaměstnaná, aby doma panoval dokonalý pořádek. Čtení ti jen škodí, plníš si hlavu hloupostmi. Už se dokonce opovažuješ odmlouvat vlastnímu manželovi. Místo abys přijala kritiku a šla napravit svoje chyby, sedíš tady a hádáš se.“