„Nejsem vaše služka, paní Zdeno! A ve vlastním bytě nehodlám poslouchat vaše urážky. Jestli vaše rodina potřebuje obsluhu, najměte si hospodyni!“
Martin sevřel ruce v pěsti tak silně, až ho zabolely klouby. Roztáhly se mu nosní dírky a oči se zúžily. Nesnášel, když Klára ukazovala vlastní názor — a ještě méně snášel, když mu odporovala před matkou.
Podle jeho představ měla být správná manželka pohodlná, tichá a poslušná. Měla bez řečí plnit všechny jeho požadavky. Jakmile si Klára dovolila ponechat si kousek soukromí, vlastní zájmy nebo právo rozhodovat o svém volném čase, propadal nekontrolovatelnému vzteku.
„Tak mě dobře poslouchej, chytrá,“ procedil a přiblížil se až k pohovce. Naklonil se nad ni. „Buď okamžitě vstaneš, půjdeš do kuchyně, ohřeješ nám jídlo a postavíš vodu na čaj, nebo všechny ty svoje vzácné krámy osobně naházím do odpadu. Nedovolím, aby mi žena v mém vlastním domě určovala pravidla a schovávala se za nějaké pitomé knížky, jen aby nemusela dělat svoje povinnosti.“
„Slyšíš mě vůbec?!“ vykřikl o několik vteřin později, protože Klára na jeho rozkaz nijak nezareagovala.
Opravdu se ani nepohnula. Nezamrkala, ani když se jeho vzteky zkřivený obličej ocitl téměř u jejího. Cítila z něj levnou kávu, tabák a pach pracovního dne. Strach však nepřišel. Zmizela i dřívější potřeba vysvětlovat, omlouvat se, mírnit hádku nebo volit mírnější slova.
Klára sklopila oči zpátky ke knize. Přečetla několik řádků a pomalu otočila stránku. Suchý šelest papíru se v napjatém tichu rozezněl téměř jako schválně uštědřená facka.
Martin v tu chvíli vybuchl. Prudce se sklonil, oběma rukama uchopil knihu za pevné desky a trhl s ní k sobě. Klára se ji instinktivně pokusila udržet, ale proti jeho síle neměla šanci. Papír zapraskal a několik listů vyletělo z vazby. Jako bílé ptáky je vzduch roznesl po pokoji a stránky pomalu dopadaly na špinavou podlahu.
Martin knihou vztekle mrštil. Těžký svazek narazil do rohu konferenčního stolku, desky se promáčkly a hřbet se s hlasitým prasknutím roztrhl.
„Řekl jsem, do kuchyně!“ zařval a ukázal prstem ke dveřím. „Číst tuhle hloupost budeš, až ti dovolím! Teď vstaneš, ohřeješ jídlo a doneseš mojí matce čaj!“
Zdena spokojeně odfrkla, zabořila se hlouběji do křesla a upravila si svetr. Zjevně si vychutnávala okamžik, kdy její syn podle jejího názoru konečně srovná neposlušnou manželku do latě. S rukama založenýma na hrudi přikývla a čekala, že Klára sklopí hlavu a půjde splnit rozkaz.
Klára však do kuchyně jít nehodlala.
Něco v ní povolilo. Jako by se v jediném okamžiku přetrhla kovová struna napínaná celé roky. Všechny drobné ponižující poznámky, nekonečné výtky, pohrdání jejími zájmy, požadavek dokonalého pořádku i očekávání, že bude nepřetržitě obsluhovat domácnost, se slily do jediné hmoty ledově chladného vzteku.
Pomalu vstala z pohovky. Bez jediného zbytečného pohybu. Nejprve se podívala na zničený román ležící na podlaze, potom zvedla oči k Martinovi.
Stál před ní s vypnutou hrudí a široce rozkročený, přesvědčený, že zvítězil. V koutku úst se mu objevil samolibý úsměv. Myslel si, že odpor jeho ženy právě definitivně zlomil.
Klára mu nic nevysvětlovala.
Ruka jí prudce sjela ke konferenčnímu stolku a prsty sevřely masivní plastový ovladač od televizoru. Nezvedla ho několikrát, nevyhrožovala a nedávala mu žádné varování. Jediným krátkým, rychlým pohybem ho hodila přímo proti Martinovi.
Ovladač ho tupě zasáhl do čela, těsně nad kořenem nosu. Při nárazu se rozlomil. Baterie i malé černé knoflíky se rozkutálely po podlaze.
„Au! Zbláznila ses?!“ zařval Martin, ucouvl a přitiskl si dlaně k čelu.