„Vždyť jsem to nemyslel vážně. Ty přece víš…“ vypravil ze sebe zmateně Petr.
Helena už ale našla byt.
Když její manžel po další hádce znovu pronesl: „Jestli se ti něco nelíbí, můžeme nějakou dobu bydlet každý zvlášť,“ došlo jí najednou, že si ani nepamatuje, kdy naposledy se mu neomlouvala.
Za přesolenou polévku. Za otevřené okno. Za hrnek, který koupila bez jeho souhlasu. Za to, že se o dvacet minut zdržela v práci. Za únavu. Dokonce i za vlastní názor.
Petr nebyl zlý člověk — alespoň tak si Helena po celé ty roky vysvětlovala všechno, co se mezi nimi dělo.
Pracoval jako řidič městského autobusu, nekouřil, nepil, nosil domů výplatu a pomáhal jejich dceři. V létě opravoval kohoutek na chalupě, na podzim nosil pytle brambor a v zimě vstával dřív, aby nastartoval staré auto a nechal ho zahřát.
A také uměl být laskavý — hlavně tehdy, když to viděli ostatní.
S cestujícími vtipkoval, sousedkám pomáhal s těžkými taškami a dceři telefonoval téměř každý večer. Občas dokonce vynesl před dům několik koleček salámu toulavému kocourovi, který se potuloval kolem vchodu.
Jen s Helenou mluvil, jako by neustále něco provedla.
Helena pracovala jako agronomka na výzkumné stanici. Byla vysoká a štíhlá, s tmavým copem, který si každé ráno stáhla do týla. Na první pohled poznala, co pšenici chybí, věděla, kdy je nejlepší přihnojit ozimé plodiny, a dokázala určit, která odrůda slunečnice přečká suché léto.
Mladší kolegové za ní chodili pro radu, volali jí zemědělci z okolních vesnic a konzultovali s ní své postupy i vyučující z agrární univerzity.
V práci jejího názoru všichni dbali. Doma však většinou mlčela. Petr totiž už dávno objevil větu, po které Helena znejistěla a stáhla se do sebe:
„Jestli ti to nevyhovuje, můžeme bydlet odděleně. Já tě nedržím.“
Říkal to lehce a téměř lhostejně. Jako by navrhoval přestěhovat skříň nebo změnit internetový tarif.
A ona se pokaždé vyděsila.
Nebála se samotného života o samotě. Děsila ji představa, že po padesátce bude muset začít úplně znovu. Najít si bydlení, něco vysvětlovat dceři, probouzet se v cizím pokoji, kde na stěnách nebude jediná známá prasklina.
Proto sklopila oči a pokaždé odpověděla:
„Nezlob se. Už to neudělám.“
Přitom často ani nevěděla, co přesně už nikdy dělat nemá.
Všechno změnily záclony.
Na konci října pršelo už třetí den. Stromy na dvoře téměř přišly o listí, mokré cáry se lepily k asfaltu a v kuchyni bylo i přes den šero, studené a namodralé.
Cestou z práce vešla Helena do malého obchodu s bytovým textilem. Uviděla tam světlé lněné záclony s drobnými modrými chrpami.
Nestály mnoho. Byly docela obyčejné. Přesto je dlouho držela v rukou a konečky prstů přejížděla po vyšitém vzoru.
„Vezměte je,“ usmála se prodavačka. „Hned budete mít doma víc světla.“
Helena je koupila. Doma je vyprala, vyžehlila a pověsila, zatímco byl Petr na směně. Pak ustoupila ke dveřím a zůstala stát.
Kuchyně opravdu vypadala jinak. Jako by venku přestalo mrholit. Jako by si slunce, které několik dní nebylo vidět, přece jen našlo cestu do jejich bytu.
Petr se vrátil kolem sedmé. Sundal mokrou bundu, postavil boty k topení a vešel do kuchyně.
„Co to je?“
Helena právě krájela jablka do koláče.
„Záclony.“
„Vidím, že to nejsou tapety. Proč jsi je kupovala?“
„Ty staré byly úplně vybledlé. Tyhle se mi líbily.“
„Tobě se líbily,“ zopakoval Petr. „A mě ses zeptat nemusela?“
„Petře, jsou to jen záclony.“
„Dneska záclony, zítra něco dalšího. Takže si tu každý bude dělat, co chce?“
Helena položila nůž na prkénko.
„Byly levné.“
„Nejde o peníze. Ty si vždycky uděláš po svém a potom předstíráš, že se nic nestalo.“
Nebyla to pravda. Téměř nikdy si neudělala po svém. Dokonce i zimní kabát si koupila takový, jaký se líbil jemu, přestože sama toužila po úplně jiném.
Ze zvyku už chtěla říct: „Promiň.“
Vtom zazvonil telefon. Volala jejich dcera Klára, která po vysoké škole zůstala pracovat v hlavním městě.
Petr okamžitě změnil tón.
„Ahoj, holčičko! Ano, všechno v pořádku. Dneska jsem půl směny stál v kolonách… A tvoje máma si tu zase dělá, co chce. Pověsila nové záclony, aniž by se mě zeptala.“
Zasmál se a podíval se na Helenu.
„Říkám jí, že jestli se spolu neumíme domluvit, můžeme bydlet každý zvlášť. Viď, Kláro?“
Helena stála u stolu a v ruce držela půlku jablka. Klára mu něco ostře odpověděla. Petrův úsměv zmizel.
„Ale no tak, hned se nerozčiluj. Já si jen dělal legraci. Samozřejmě že je všechno v pořádku.“
Když hovor ukončil, položil telefon displejem dolů.
„Teď se o tebe bude dcera bát.“
Jindy by Helena záclony okamžitě sundala. Pečlivě by je složila do tašky, schovala na horní polici a omluvila se.
Ten večer však přinesla z chodby stoličku, vylezla na ni a upravila okraj látky, který se trochu přehnul.
„Slyšíš mě?“ zeptal se Petr.
„Slyším.“
„A co mi na to řekneš?“
Helena pomalu sestoupila dolů.
„Dáš si čaj?“
„Ty k tomu nemáš co říct?“
„Mám. Záclony zůstanou.“
Petr na ni několik vteřin hleděl, jako by ji viděl poprvé. Potom si odfrkl a odešel do pokoje. Heleně se třásly ruce tak silně, že se napoprvé netrefila vodou do hrnku.