„Za ženy na schůzkách účty neplatím,“ napsal mi dvaapadesátiletý muž. A tak jsem na naše setkání dorazila bez líčení a bez podpatků.
Přibližně dva týdny jsme si jen psali. Pavel na mě působil jako jeden z těch vzácných mužů, se kterými se rozhovor rozběhne sám, bez křeče a bez nuceného předvádění. Žádné dvojsmyslné poznámky, žádná snaha ohromit mě tím, čím ve skutečnosti není. Bylo mu dvaapadesát, měl za sebou rozvod, dvě dospělé děti a pracoval ve stavebnictví. Klidný, rozumný, s příjemným humorem a rozhledem. Když navrhl, že bychom se mohli potkat osobně, téměř jsem neváhala.
Pak ale přišla zpráva, která najednou všechno postavila do jasnějšího světla: „Hele, radši si to řekněme rovnou. Na schůzkách za ženy neplatím. Je to můj postoj. Doufám, že to vezmeš normálně.“
A víte co? Vzala jsem to normálně. Opravdu. Upřímnost mi nevadí, naopak ji dokážu ocenit. Je lepší slyšet takovou věc dopředu než potom sedět v restauraci a v trapném tichu zjišťovat, kdo co komu dluží. Odpověděla jsem mu: „Dobře, v pořádku. Tak v sobotu.“
Jenže později mi to začalo vrtat hlavou.
Experiment, který se objevil úplně sám
V sobotu ráno jsem se probudila dřív než obvykle. Je mi šestačtyřicet a moc dobře vím, kolik času zabere, když má žena na schůzku vypadat „patřičně“. Automaticky jsem otevřela skříň a sáhla po černých šatech, po těch osvědčených, které pokaždé zachrání situaci, zvýrazní, co má být vidět, a schovají, co člověk ukazovat nechce. Pak jsem se podívala na kosmetiku: liftingový make-up, korektor na kruhy pod očima, stíny, řasenku, rtěnku, další korektor… běžná výbava ženy mého věku před rande.
A právě tehdy mi to došlo.
Proč vlastně?
Jestli se setkáváme jako dva rovnocenní lidé, jestli si každý platí sám za sebe a nikdo nikomu nic nedluží, proč bych měla přípravám věnovat dvě hodiny? Proč se ode mě očekává obraz ženy „jako z fotografie“, zatímco Pavel si pravděpodobně vezme džíny, svetr a bude hotový za čtvrt hodiny?
Rozhodla jsem se pro malý experiment. Poctivý, od začátku až do konce.
Oblékla jsem si své oblíbené džíny a měkký šedý svetr, ve kterém se vždycky cítím pohodlně a klidně. Vlasy jsem stáhla do obyčejného culíku, tak jako doma. Bez make-upu. Bez podpatků. Bez snahy působit výrazněji, než právě jsem. Prostě já. Skutečná, bez filtrů, bez masky, bez dodatečné námahy.
Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, byl to zvláštní pocit. Ne nepříjemný, jen nezvyklý. Obvykle před odchodem vidím svoji „upravenou“ verzi. Tentokrát tam stála obyčejná žena, která jako by šla na kávu s kamarádkou. Nebo jen do obchodu pro nákup.
„Tak dobře,“ pomyslela jsem si. „Uvidíme, jak to dopadne.“
Kavárna, kde se všechno ukázalo
Když jsem vešla dovnitř, Pavel už seděl u stolku. Všiml si mě, usmál se a mávl. Přišla jsem k němu, pozdravili jsme se, lehce se objali, tak jako lidé, kteří se už trochu znají. Na první pohled bylo všechno naprosto normální.
Prvních dvacet minut jsme si jen povídali. O počasí, o novém seriálu, o jeho posledním výletu. Vyprávěl živě, s nadhledem, a já si dokonce říkala, že jsem se možná zbytečně nechala unést vlastními úvahami. Setkání bylo vlastně docela příjemné.
Jenže pak se najednou odmlčel uprostřed věty. Podíval se na mě pozorněji, jako by mě do té chvíle pořádně neviděl, a zeptal se:
— Hele, ty ses… no… jako bys se na tu schůzku moc nepřipravovala?
Nejdřív jsem ani nepochopila, co tím myslí.
— Jak to myslíš?
— No, na fotkách jsi vypadala úplně jinak… výrazná, upravená. Pamatuješ ty snímky, co jsi mi posílala? Červené šaty, líčení. A teď… — zarazil se. — Teď mám pocit, jako bys jen odskočila do večerky.
V tu chvíli jsem se usmála. Protože mi bylo jasné, že můj pokus vyšel přesně tak, jak jsem tušila.
— Pavle, — řekla jsem klidně, — vzpomínáš si, co jsi mi napsal o placení účtu?
Trochu ztuhl, ale přikývl.
— Vzpomínám. A co?
— Navrhl jsi rovnoprávnost. Každý sám za sebe, že? Bez závazků, bez rolí, bez očekávání. Ty jsi samostatný muž, já jsem samostatná žena.
— No ano, — souhlasil. — A kde je problém?
— Žádný problém není. Jen mě napadlo, že když jsme si rovni, proč by se ta rovnost měla týkat jen peněz? Ty jsi přišel v obyčejných džínách a svetru, bez dlouhých příprav, tak, jak je ti pohodlně. Já jsem udělala totéž. Není to fér?
Pavel otevřel ústa, zase je zavřel a potom se pokusil něco říct.
— Ale to přece… není totéž, — pronesl už mnohem méně jistě.
— Proč to není totéž? — naklonila jsem se trochu dopředu. Upřímně mě to zajímalo. — Vysvětli mi to.
Počty, které se obvykle nepočítají
Snažil se. Opravdu se snažil. Mluvil o tradicích, o ženskosti, o tom, že ženy prý samy rády vypadají hezky. Poslouchala jsem ho a klidně přikyvovala.
— Poslyš, — řekla jsem nakonec.
Hezké vlasy. Upravená pleť. Manikúra. Depilace. Líčení. Oblečení. Boty. A k tomu čas, energie a peníze.
Lidé rádi mluví o „přirozené kráse“ do chvíle, než se někdo pokusí spočítat, kolik vlastně stojí ten údajně obyčejný „upravený vzhled“.
Pavel zmlkl.