„Za ženy na schůzkách účty neplatím,“ oznámil mi dvaapadesátiletý muž. Tak jsem na rande přišla bez make-upu a v botách bez podpatků

— Chápeš, kam tím mířím? — pokračovala jsem. — Když muž řekne: „Jsem pro rovnoprávnost,“ často tím myslí jen jednu věc: „Nechci platit večeři.“ Jenže zároveň pořád očekává, že proti němu bude sedět upravená, přitažlivá, hezká žena. Jen se najednou předpokládá, že si celý ten obraz vytvoří sama. Zadarmo pro něj. Za svoje peníze, svůj čas a svoje úsilí.

— Ale… — pokusil se znovu namítnout. — Tobě se to přece taky líbí, ne? Ženy se přece rády strojí.

Zasmála jsem se. Ne posměšně, spíš upřímně.

— Pavle, líbí se mi cítit se krásná. Ale víš, co se mi líbí stejně tak? Cítit se jako já. Vyspat se o hodinu déle místo foukání vlasů. Neřešit, jestli se mi nerozmazala řasenka a jestli se mi nezlomil nehet. Vzít si pohodlné boty místo těch, které vypadají hezky jen na pohled.

Díval se na mě, jako bych mluvila jazykem, kterému vůbec nerozumí.

Pravda, kterou není příjemné si přiznat

V kavárně jsme zůstali ještě asi čtyřicet minut. Mluvili jsme o práci, o letních plánech a o neutrálních věcech, které nikoho příliš nezavazují. Jen atmosféra už byla jiná. On působil viditelně nejistě a já jsem byla čím dál zamyšlenější.

Když nastal čas odejít, rozdělili jsme si účet napůl. On zaplatil svůj salát a kávu, já své jídlo a svůj nápoj. Všechno bylo dokonale férové. Dokonale rovnoprávné.

Rozloučili jsme se zdvořile. Řekl, že mě rád poznal. Odpověděla jsem totéž.

Už jsme si nikdy nenapsali.

A víte, co je na tom nejzajímavější? Ani na vteřinu jsem toho experimentu nelitovala. Právě naopak. Ukázal mi hodně. Nejen o Pavlovi, ale i o tom, jak vlastně fungují dnešní očekávání.

Žijeme v dost zvláštní době. Na jedné straně se všude mluví o rovnosti, svobodě, nezávislosti a partnerství. Muži chtějí vedle sebe samostatnou ženu, která si platí sama za sebe a nečeká finanční podporu. A na tom samo o sobě není nic špatného. Já takový postoj opravdu považuji za normální.

Jenže nenormální je něco jiného: očekávání vůči ženám se přitom skoro nezměnila. Někdy jsou dokonce ještě vyšší. Dnes se od ženy nečeká jen to, že bude atraktivní. Má také vydělávat stejně jako muž. Budovat kariéru, být zajímavá, rozvíjet se, zůstat příjemná a lehká v komunikaci. A to všechno nejlépe se vzhledem „jako z titulní strany“.

A když taková žena přijde na schůzku bez make-upu, v pohodlném oblečení, prostě živá a skutečná, muž se diví: „Ty ses vůbec nechystala?“

Otázka, na kterou si každý odpovídá jinak

Po té schůzce jsem o tom ještě dlouho přemýšlela. O tom, co vlastně znamená rovnoprávnost. A o tom, jak spravedlivé jsou moderní vztahy, když se na ně podíváme opravdu poctivě.

Došla jsem k jednoduchému závěru: rovnost není jen rozdělit účet napůl. Rovnost je, když oba vkládají do vztahu něco srovnatelného. Ne vždycky peníze. Někdy čas, pozornost, energii, péči nebo ochotu brát druhého člověka v úvahu.

Jestli muž nechce za ženu platit, respektuji to. Vážně. Ale potom by neměl očekávat, že ona stráví dvě hodiny přípravou na setkání. Nemá právo být zklamaný, když nepřijde v šatech a na jehlách, ale v džínách a teniskách.

Jestli jsme si rovni, pak ve všem. Bez skrytých očekávání. Bez dvojího metru. Bez překvapení, když žena dorazí stejně obyčejná a uvolněná, jako dorazil muž.

Nejsem proti rovnosti. Právě naopak. Ale buďme upřímní: rovnoprávnost nezačíná tím, kdo zaplatí kávu a salát. Začíná poctivostí vůči sobě i vůči druhému člověku.

Začíná pochopením, že krása stojí prostředky. Že upravenost je práce, čas a peníze. Že věta „každý sám za sebe“ se netýká jen peněženky, ale také očekávání.

Teď, s odstupem, občas vidím na sociálních sítích hádky na stejné téma. Jedni rozhořčeně píšou: „Muž má povinnost!“ Druzí odpovídají: „Ženy jsou dnes příliš vypočítavé!“ A v něčem mají pravdu obě strany, stejně jako se v něčem obě pletou.

Protože podstata není jen v tom, kdo platí. Mnohem důležitější je, jak lidé vztahy stavějí. Na jakých principech. S jakou mírou upřímnosti.

Pavel chtěl rovnost a dostal ji. Skutečnou, bez ozdobného obalu. Jen se ukázalo, že si ji představoval úplně jinak.

A co si myslíte vy? Kde vede hranice mezi spravedlností a péčí o druhého? Mezi nezávislostí a lidským teplem? Mezi rovností ve slovech a rovností v opravdovém životě?

Já sama na tu otázku pořád hledám odpověď.