„Tohle snad myslíš vážně?“
Martin mrštil klíči na komodu tak prudce, že odletěly až na podlahu.
Ani jsem sebou netrhla.
Po dvanácti letech manželství jsem se naučila poznat jeho náladu podle zvuku klíčů.
Když je položil opatrně, den pravděpodobně proběhl bez problémů.
Když je odhodil, schylovalo se k hádce.
Dnes málem narazily do zdi.
„Dobré ráno i tobě,“ řekla jsem a dál popíjela kávu.
„Lenka zase spala v hostelu!“
„To je mi líto.“
„Tobě je jí líto?“
Martin vrazil do kuchyně.
„Vždyť nemá kde bydlet!“
„Je jí třiatřicet.“
„No a?“
„V tomhle věku už člověk obvykle dokáže sám rozhodnout, kde bude spát.“
Těžce vydechl.
„A náš byt přitom stojí prázdný.“
Položila jsem šálek na stůl.
Tak jsme se konečně dostali k tomu hlavnímu.
„Náš není.“
„Cože?“
„Ten byt patří mé dceři.“
„Klára žije v Praze!“
„A?“
„Vždyť ho teď vůbec nepotřebuje!“
„Takže ses rozhodl darovat ho své sestře?“
„Nic jí nedaruju! Jen tam pár měsíců přespí.“
Zasmála jsem se.
„Těch pár měsíců s Lenkou už jsem zažila.“
Dva měsíce u kamarádky se proměnily v celý rok.
Její „než si najdu práci“ u bývalého manžela trvalo tak dlouho, dokud nevyměnil zámky.
Dokonce ji jednou vlastní matka požádala, aby se odstěhovala, protože už odmítala splácet její dluhy.
Martin však pokaždé opakoval totéž:
„Lenka má prostě smůlu.“
To byl skutečně neuvěřitelně smolný člověk.
O práci přicházela kvůli neschopným nadřízeným.
Z bytů ji vyhazovali jen zlí a bezcitní pronajímatelé.
Dluhy se objevovaly samy od sebe.
A muži, které si vybírala, se jeden po druhém ukazovali jako darebáci.
Na vině byli vždycky všichni ostatní.
Jen Lenka nikdy.
„Klára sama rozhodne, koho do svého bytu pustí,“ řekla jsem.
„Ty ji ovlivňuješ.“
„Samozřejmě. Každý večer ji hypnotizuji přes videohovor.“
„Přestaň si ze mě dělat legraci!“
Udeřil dlaní do stolu.
Lžička poskočila v talířku.
„Lenka je moje sestra!“
„Výborně. Tak jí pronajmi byt.“
„V dnešní době je to drahé.“
„Dávej jí polovinu své výplaty.“
„Máme vlastní výdaje.“
„Prodej auto.“
Martin se na mě podíval, jako kdybych mu navrhla, aby si dobrovolně usekl ruku.
„Jsi normální?“
„To auto je přece tvoje.“
„Potřebuju ho!“
„A Klářin byt podle tebe potřebný není?“
Zmlkl.
Usmála jsem se.
„Zajímavé pravidlo. Na svůj majetek se nesahá, ale s cizím se může nakládat podle libosti.“
Martin se prudce otočil.
„Právě proto se s tebou nedá žít.“
„Dá. Jen už je čím dál těžší žít na můj účet.“
Odešel a práskl dveřmi.
Za deset minut mi zavolala Klára.
Na displeji se objevila usměvavá tvář mé dcery.
„Ahoj, mami!“
„Ahoj.“
„Vypadáš unaveně.“
„Ráno u nás začalo debatou o nemovitostech.“
Okamžitě pochopila.
„Martin zase řeší tetu Lenku?“
„Přesně tak.“
Klára obrátila oči v sloup.
„Vždyť jsem už řekla, že ne.“
„On si myslí, že tě proti němu štvu.“
„Jistě. Je mi devětadvacet, ale bez maminky zjevně nedokážu rozhodnout, koho pustím do vlastního bytu.“
Obě jsme se rozesmály.
„Mami, teď vážně. Nikoho tam nepouštěj.“
„Ani jsem to neměla v úmyslu.“
„Lenka má dluhy.“
„Já vím.“
„A exekuce.“
„Taky vím.“
„A kdyby se tam přihlásila k trvalému pobytu, začal by nekonečný kolotoč problémů.“
Přikývla jsem.
„Rozumím.“
V tu chvíli se ve dveřích objevil Martin.
Když uviděl telefon, okamžitě ožil.
„To je Klára?“
„Ano.“
„Dej mi ji.“
Podívala jsem se na dceru.
„Chceš s ním mluvit?“
„Jasně. Jsem zvědavá.“
Podala jsem mu telefon.
Martinův hlas okamžitě zesládl.
„Klárko, ahoj! Jak se ti daří v Praze?“
„Dobře.“
„Poslyš, máme tady takovou rodinnou záležitost…“
„Já vím.“
Úsměv mu na okamžik ztuhl.
„Lenka opravdu nemá kde bydlet.“
„Tak ať si něco pronajme.“
„Je to drahé.“
„Ať si najde práci.“
„Ona pracuje!“
„Tak tím spíš.“
Martin zamračil obočí.
„Kláro, jde jen o několik měsíců.“
„Ne.“
„Proč jsi tak neústupná?“
„Protože ten byt je můj.“
„Ale vždyť je prázdný!“
„Ať tedy zůstane prázdný.“
„Rodina si přece musí pomáhat.“
Klára na chvíli mlčela.
„Tati, a proč jí nepomůžeš ty?“
Martin znejistěl.
„Jak to myslíš?“
„Pronajmi jí byt sám.“
„Já teď…“
„Prodej auto.“
Odvrátila jsem se k oknu, abych se nezačala smát.
„Vy dvě jste se domluvily?“
„Ne. Jen to dává smysl.“
Klára mluvila klidně.
„Je zvláštní, jak snadno rozhoduješ o majetku, který ti nepatří.“
Martinovi ztvrdly rysy.
„Já tě jako malou nosil na rukou!“
„A jsem ti za to vděčná.“
„Tak pomoz rodině.“
„Vděčnost se nesplácí čtverečními metry.“
Vrátil mi telefon.
„Celá ty.“
„Děkuju,“ odpověděla jsem.
Klára to zaslechla.
„To měla být pochvala?“
„Já jsem to tak pochopila.“
Po tom hovoru se mnou Martin téměř celý den nepromluvil.
Další dva dny pak okázale vzdychal a dával najevo svou uraženost.
Tu posloupnost jsem znala.
Nejprve nátlak.
Potom ublížené mlčení.
A nakonec pokus obejít mě.
Proto jsem nečekala, až začne jednat.
Hned následující den jsem se sešla s právníkem.
Potom jsem navštívila notáře.
Klára mi předem poslala všechny potřebné dokumenty.
Všechno jsme zařídili tak, aby s bytem mohla být provedena jakákoli změna pouze s jejím přímým souhlasem.
Domů jsem se vrátila naprosto klidná.
Martin si ničeho nevšiml.